Ježíš si všimne vdovu která dává celý svůj majetek, vše co měla, do chrámové pokladnice a přede všemi ji pochválí. Chce snad Ježíš po nás vzdát se majetku do poslední koruny, abychom nalezli pokoj a mír? Co říká ve skutečnosti tento příběh?
Mk 12:41 - 44: Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
Sestry a bratři,
chci vás dnes všechny pochválit. Hodně pochválit. Za to, že milujete svou církev natolik, že na ni přispíváte — církevními příspěvky, sbírkami, dary.
„Ochotného dárce miluje Bůh,“ říká nám Písmo. A má pravdu. Je to správné a Bohu milé. Ale my to neděláme proto, že je to „správné“ a „bohumilé“, ani proto, že to stojí v nějakém manuálu pro dobrého křesťana. Děláte to od srdce. A rádi. Každý podle svých možností.
Každá oběť z hloubi srdce nás táhne k Bohu blíž.
Všimněme si chudé vdovy, na kterou se dívá Ježíš, když sedí nedaleko chrámové pokladnice. Přichází do chrámu, aby vhodila oběť — korban. Hebrejské slovo korban znamená doslova „přiblížení“ nebo „přitáhnutí“. Židé věřili, stejně jako my, že upřímná oběť — jakákoli — nás přitahuje k Bohu blíž.
Abychom však pochopili konání této ženy, musíme číst pozorně: vdova nevhazuje svou oběť do chrámové pokladnice pro povinné odvody, ale do jedné z kasiček pro dobrovolné oběti.
Každý dospělý zdravý židovský muž měl povinnost jednou ročně odvést půl stříbrného šekelu jako daň chrámu (něco jako náš církevní příspěvek, kdyby byl povinný). V chrámu bylo sedm takových pokladen. Toto nařízení podle židovské víry stíralo rozdíly mezi bohatými a chudými — každý měl zaplatit stejně, částku, kterou si mohl dovolit i ten nejchudší žebrák: asi v dnešní hodnotě čtyři sta korun. Touto povinnou obětí děkoval každý muž za svůj život i za život své rodiny.
Kněží a zákoníci navíc učili, že Bůh přikázal právě půl šekelu proto, že můj půlšekel potřebuje tvůj půlšekel, aby dohromady tvořily celek. Tímto povinným korbanem se měli Židé přiblížit nejen Bohu, ale i sobě navzájem — jako bratři a sestry táhnoucí za jeden provaz.
Tento povinný korban však vdovy, ženy, děti ani nemocní platit nemuseli.
V chrámu tedy kromě pokladen pro povinnou daň stálo ještě šest dalších kasiček, označených nápisem „pro dobrovolné oběti“. Tam dával každý už zcela svobodně — podle toho, jak mu radilo srdce. Bohatí často a mnoho, aby je všichni viděli a obdivovali, aby budovali svou „auru svatosti“. Chudí dávali málo a málokdy — a nikdo si jich nevšímal.
Čteme, že tato vdova vhodila pouhé dvě drobné mince, dohromady čtyrák — nejmenší minci tehdejší doby. Každá měla velikost nehtu na malíčku. Potřebovali jste dvacet takových mincí, abyste si koupili jedinou placku chleba.
Tato vdova je na tom tedy velmi špatně. V židovství měly být vdovy chráněny před bídou tzv. levirátním právem: bratr zesnulého manžela měl povinnost přijmout vdovu za ženu a – byla-li bezdětná – zplodit s ní potomka, aby rod bratra nevymřel. Jenže zesnulý manžel téhle ženy patrně žádného bratra ani rodinu neměl. Nebyl nikdo, kdo by ji přijal.
Chudí směli alespoň sbírat popadané ovoce a klasy z polí a sadů jiných lidí. Ale když nebyla sklizeň, bylo to nesmírně těžké přežít. Její osud byl tedy velmi krutý — podobný tisícům dnešních vdov v Sýrii nebo Afghánistánu. Žila doslova z hodiny na hodinu.
A přesto: nikdo ji nenutí, a přece přichází do chrámu a vhodí jako dobrovolnou oběť celý svůj oběd – v hodnotě desetiny placky chleba. Je to všechno, co má. Bude hladová.
A přesto to udělá. Ve svém trápení a starostech touží přiblížit se Bohu ještě víc — dalším korbanem, obětí zcela dobrovolnou. Dává všechno, co v tu chvíli má: celé své srdce, celou sebe.
Ví, že dva měděné leptony si brzy znovu vydělá. Ale teď potřebuje víc než chléb — sílu od Boha pro svůj život. Proto v chrámu nechává celou sebe se vším, co má: z vděčnosti, že jí Bůh dává sílu pro každý den. Odevzdá Bohu všechno, vykoná svou oběť a jde se pomodlit.
Bohoslužba — i ta dnešní — je pozvání udělat totéž: na chvíli nechat celou svou bytost Bohu.
Shodit ze sebe trápení a starosti, nebýt jimi spoután, ale i uprostřed těžkostí cítit, že je tu někdo, kdo mě drží za ruku a dodává sílu do života.
Jak se k Bohu přiblížit lépe než právě zde — před oltářem — když mu odevzdáme celého sebe, se vším, co máme a jsme? A pak se s touto skromnou vdovou ponoříme do modlitby, zpěvu a proseb.
Čteme, že vdova vhodila do kasičky celé své jmění.
V řečtině je ale napsáno: „celý svůj bios.“ A bios znamená „způsob života“ nebo „prostředek k životu“.
Nejde tedy o výzvu k odhození celého majetku. Jde o to, abychom svůj způsob života, své bytí vložili do Božích rukou.
Dovolte mi malý příměr: i počítač má svůj BIOS. Tak se to opravdu jmenuje.
BIOS je to, co počítači umožňuje „nastartovat“ — říká mu, jak má fungovat, kdy se zapnout a vypnout, jak spolu mají součástky komunikovat. Bez BIOSu počítač neběží. Se špatným BIOSem se třeba vůbec nezapne nebo se vypíná v nesprávnou chvíli.
BIOS je jako plíce počítače — a stejně tak i my máme svůj „bios“, náš životní rytmus, naše zapínání a vypínání, začátky a konce dne. A ten náš BIOS, náš způsob života, by měl být zdravý, udržovaný a hlavně — v Božích rukou.
Ta vdova cítila, že to nejlepší, co může ten den udělat, je dát celý svůj život, svůj bios, do Božích rukou a přijít prosit o vnitřní sílu.
A ty dva penízky, které vhodila, nesly své krásné poselství:
Hasmoneovský lepton, tehdejší nejmenší mince, měl na líci slunce s osmi paprsky — a číslo osm je v židovství symbolem nového začátku, nové naděje. Slunce pak symbolem Boží péče o cestu člověka.
Na rubu měl kotvu – symbol stability a pevnosti v rozbouřeném moři.
A takový je i náš život: někdy rozbouřený, plný starostí a nejistot.
Proto je dobré hledat slunce – světlo Božího vedení – i sílu k novým začátkům, a zároveň mít kotvu, která drží naše nitro pevně.
Sestry a bratři,
spolu s touto vdovou hoďme dnes do Božích rukou i svůj „čtyrák“ – spolu s obavami, co bude a jak to bude.
A s čistým, odlehčeným srdcem během této hodinky hledejme Boží světlo pro svou životní cestu, sílu k novým začátkům a kotvu naděje, kterou ani smrt nedokáže zbořit.
Naše nitro pak z tohoto Božího domu odejde klidnější, silnější a pevnější, než když jsme do něj vstoupili.