2. po Velikonocích

LK 24: 13 - 35: Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,  ¹⁴ a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.  ¹⁵ A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.  ¹⁶ Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.  ¹⁷ Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku.  ¹⁸ Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!"  ¹⁹ On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíš Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,  ²⁰ naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.  ²¹ A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.  ²² Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu  ²³ a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.  ²⁴ Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli."  ²⁵ A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!  ²⁶ Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?"  ²⁷ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.  ²⁸ Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.  ²⁹ Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi.  ³⁰ Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.  ³¹ Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.  ³² Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?"  ³³ A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě.  ³⁴ Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi."

Podívejme se na dva poutníky, kteří po Ježíšově smrti kráčeli do Emauz. Jsou obrazem nás všech. Jejich svět se rozpadl v prach – zhroutily se jejich sny, víra, veškerá očekávání. Vše, čemu věřili, v co doufali, v co investovali svůj život – bylo pryč. A i nám dnešní svět říká: nic už nebude jako dřív. Pandemie, válka, ztráty… Jistoty, na které jsme byli zvyklí, za poslední roky mizí jako pára pod hrncem.

Tito dva učedníci šli sami, mlčky, cestou dolů až na dno – doslova i obrazně. Jeruzalém, město na kopci, byl symbolem jejich naděje; naděje, která se zbortila a doslova a do písmena rozsypala. A Emauzy? Vesnice kdesi dole, kam se chtěli uchýlit, možná ztratit, možná začít znovu. Nevíme přesně, kde ležely. Ale víme jistě, že každá cesta z Jeruzaléma vedla vždy z kopce, přes údolí Kidron. V tomto příběhu, právě cesta údolím Kidron je symbolem zklamání a beznaděje. Je to cesta, kterou známe i my. Cesta dolů – od naděje k pochybnosti, od víry ke strachu, od jistoty k nejistotě, od světla do stínu.

Možná i oni uvažovali: „vrátíme se ke starému životu. Zapomeneme na to, co bylo. Necháme za sebou zklamání: s Ježíšem to moc nevyšlo. Ale chtělo by to nabrat síly a naděje.“ Učedníci kráčejí údolím do vesničky Emauz. Nikoli náhodou. V září roku 165 před Kristem právě u Emauz vyhrál Júdas Makabejský rozhodující bitvu proti syrské armádě, která chtěla z Izraele udělat další provincii seleukovského impéria. Touto slavnou bitvou si Izrael uchoval svobodu až do příchodu Římanů. Emausy byly pro každého Žida poutním místem. Místem, kde se kdysi zrodila naděj a svoboda celého národa. Když se smrtí Ježíše učedníkům rozplynuly naděje a šance na osvobození od Římanů, jdou se učedníci vyplakat a posilnit právě sem. Kam jinam by šli než na místo, které bylo symbolem naděje, vítězství a síly pro každého Žida? A tehdy se objeví neznámý poutník. Připojí se k nim. Nikoli, když sestupují do údolí. Připojuje se k nim, když tím údolím kráčí.  Přidává se k nim, když mají Jeruzalém jako symbol zbořené naděje za svými zády a zcela sestoupili do údolí Kidron. Tento záhadný muž vstupuje do Jejich beznaděje, strachu a bolesti, když jsou totálně dně: doslova a do písmena v nejnižších bodech jejich cesty.  Vnímá jejich rozhovor a jejich vnitřní bouře.

Cesta do Emauz mohla trvat tři hodiny. Ale co všechno se v těch třech hodinách odehrálo! Neznámý muž, který jim otevírá Písmo, který jim připomíná, že smrt nemá poslední slovo. A oni ho ještě nepoznávají. Ale srdce jim už začíná hořet.

Slunce mezitím pomalu zapadá nad tímto dnem zbořených nadějí. Jejich víra, jejich naděje klesají se sluncem k obzoru. Den končí, i v jejich duši se stmívá. A právě v této chvíli – v hodině, kdy se všechno zdá ztracené – On zasedne s nimi k večeři. A v prostém gestu: při lámání chleba – se jim otevřou oči.

Najednou vědí: Ten, koho oplakávali, je živý. Ten, do kterého vložili své naděje a v pátek to nevyšlo, sedí s nimi u jednoho stolu. Den, který měl skončit v temnotě, končí zábleskem naděje a posílení do radosti.

A co učedníci? Nezůstali sedět. Nerozjímali dny nad tím, co se právě stalo. Vstali a ihned ráno se vydali zpět do Jeruzaléma. Dokázali se vrátit do města, které ještě před pár hodinami bylo symbolem jejich bolesti a zhroucené naděje. Takovou sílu jim dodalo jediné setkání se vzkříšeným Ježíšem.  V této síle se vrací tam, odkud utekli – ale už ne jako poražení. Vrací se nahoru do Jeruzaléma jako svědkové vítězství nad smrtí – s radostí, nadějí, bez obav a beze strachu.

A nyní si všimněme jednoho jména: Kleofáš. Je to jediné místo v evangeliích, kde se jeho jméno objevuje. Ale není tam náhodou pro prvního mužského svědka Pánova vzkříšení. V řečtině totiž kleos znamená "zpráva", a ne ledajaká – vždy dobrá, slavná. Slovo kleos se užívalo třeba u opisu a oslavy vítězných činů velikých vojevůdců. Pater – otec. Kleofáš tak nese ve svém jménu symbol: muž, který nejprve obdrží dobrou správu od Otce,  a pak s radostí sám přináší dobrou zprávu od Otce ostatním učedníkům a sám se stává otcem dobré správy pro lidi kolem něj.

Vy všichni máte život život Kleofáše, stejně jako já. I do vašich údolí vstupuje Kristus, aby přinesl naděj, když nám slunce zapadá a nastává tma. I vy spolu se mnou jej poznáváte v radostech, avšak silně i v temných údolích svých životů. Je tam. Poblíž. Kráčí vedle tebe a pozorně ti naslouchá. Posiluje na spletité cestě životem tak silnou nadějí, že nejenom faráři, senioři, papeži a biskupové, nýbrž i vy – všichni věřící toužíte hlasitě dokazovat světu slovy, myšlenkami i činy, že On je skutečně živ. Není to výsada farářů, seniorů, biskupů a papežů kázat o Bohu a být otcem jeho dobré správy. Vy všichni přece o Bohu kážete denně i beze slov. Dokazujete, že je živ. Stáváte se na své cestě s Ježíšem Kleofášem: otcem dobré správy pro svět kolem vás: někdy slovy a svědectvím, jindy tiše a činy. Vždyť my, věřící, jsme Jeho nohy v tomto světě, které v jeho lásce kráčí mnohdy i tam, kam se světu nechce; my jsme Jeho prodloužené ruce a vystřené dlaně k trpícím, my jsme Jeho oči, které nesmějí přehlížet křivdu a nespravedlnost a nic neudělat; my jsme Jeho uši, které slyší pláč a rány tohoto světa, a potěšují nadějí. Tak je církev skutečně jeho tělem. Dennodenně jste svými životy lepšími kazateli vzkříšeného Pána klidně i beze slov. Díky Bohu, že jste a toužíte se dnes i zítra stát Kleofášem: otcem/ matkou dobré správy o lásce a naději pro tento svět. Tolik my a Kleofáš. 

A co ten druhý učedník? Neznáme jeho jméno. A možná právě proto je v tom symbolická hloubka tohoto příběhu: každý z nás může tomuto nejmenovanému učedníkovi připsat své vlastní jméno. Vždyť kolikrát se ke mně i k tobě připojil v našich životech Ježíš právě když jsme byli na dně? Kolikrát právě tehdy když se nám svět rozsypal? Kolikrát právě tehdy, když nastávala temnota a noc v mém a tvém životě? – Kolikrát? Za sebe řeknu, že vždy, ač jsem jej někdy přehlédl kráčet po mém boku. Byl však tam. Každý jeden krát. Činí tak i dnes, kdy kromě nevýslovné radosti si každý z nás do chrámu přinášíme určitě i své vnitřní zápasy každodenního žití. Ježíš nám i dnes otevírá oči nadějí, která přemohla dokonce i smrt. S nadějí že pro Boha ani smrt není překážkou se mi    rozhodně žije líp. Líp se mi vypořádává se strachem, obavami, a líp se mi otáčí abych se v síle vrátil tam, odkud jsem utíkal. To přesně zažil v onen den tento nejmenovaný učedník.

Sestry a bratři, Bůh nečeká, až se vyškrábeme zpět na kopec naděje sami. Vstupuje hluboko do našich údolí. Do míst, kde se třese země pod nohama, kde docházejí slova, kde je ticho a stín. Nechce po nás výkony. Nečeká dokonalost. Touží však být s námi nedokonalými i tehdy, když jsme nejzranitelnější. Vždyť nás: mne i tebe – nedokonalých a mnohdy starostných si vybral za otce a matky své dobré správy o vítězství.