3. po Velikonocích

Jan 10: 11 - 18: Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. 12 Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. 13 Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. 14 Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, 15 tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. 16 Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. 17 Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. 18 Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ 

Ježíš jako náš dobrý pastýř. Obraz pro nás dobře známý, metafora často používaná. Pastýř se o své ovce stará, vyvádí je na pastvinu, přivádí je k vodě, v noci jim zajistí přístřeší. Je pro ně zárukou spokojeného života. Ovce nerozlišuje, jestli je ten pečující pastýř najatý majitelem, nebo je to majitel sám. A v mnoha případech není tento rozdíl ani nijak patrný. O stádo pečují oba stejným způsobem. Dokud nepřijde nebezpečí. Bouřka, ve které se ovce zaběhne a zůstane daleko od stáda. Ztracená a sama. Nebo se objeví vlk a vrhne se mezi ovce. Najatý pracovník nevyrazí do tmy a deště, aby riskoval svoje zdraví pro jednu ovci. Vždyť jich do bezpečí ovčince dovedl většinu, to stačí. Ani se nepostaví mezi stádo a vlka, možná s holí, možná dokonce s prázdnýma rukama… Není blázen, aby kvůli škodě na majetku nastavoval život. Protože pro toho, kdo pracuje za mzdu, jsou ovce pouhým majetkem. Nemá k nim osobní vztah, na rozdíl od majitele. Od jejich dobrého pastýře. Ten své stádo neopustí kvůli žádnému vlkovi, pro každou ztracenou ovečku se vypraví. A pokud je to nutné, vydá i to nejcennější, svůj vlastní život.

              Říkala jsem, že ovce nerozlišují, kdo o ně pečuje. Ježíš ale ve své řeči mluví o vzájemném vztahu mezi pastýřem a jeho stádem. „Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne“. Na rozdíl od zvířat my svého dobrého pastýře poznáme. Jistě, leckdo nám může pomoct najít cestu k jídlu a přístřeší. Možná si ji najdeme i sami. Ale láska tak veliká, aby dala svůj vlastní život, tu už tak snadno nenajdeme. A v Ježíši nám je složena k nohám. Ježíšovi není život násilím sebrán lidskou nespravedlností, jeho ukřižování není vítězstvím Ježíšových nepřátel. Ježíš sám a o své vůli kráčí na Golgotu a nese kříž. Vlk přišel a Ježíš se postavil mezi něj a své stádo.

              Smrtí na kříži ale Ježíšův příběh nekončí. Nečteme tady tragédii, kdy se dobrovolnou obětí usmířil krutý bůh. Bůh jde dál. Za hranice naší lidské představivosti. A Ježíš jde dál s ním. Po tmě a smutku Velkého pátku a Bílé soboty přichází ráno Velikonoční neděle a s ním prázdný hrob. Překvapené ženy, běžící Petr, nevěřící Tomáš. Cesta do Emauz, Pavlova cesta až na konec známého světa, během dějin až do dnešního dne k nám. Doléhají k nám Ježíšova slova „dávám svůj život, abych jej opět přijal. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ Po své smrti na kříži Ježíš přijímá zpět svůj život a skrze sebe ho nabízí i nám. Říká „Já jsem dveře pro ovce. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn“. A my jako jeho stádo, které zná svého dobrého pastýře, smíme těmi dveřmi projít a mít život v hojnosti.

              Patřím ale i já do Ježíšova stáda? Můžu sám sebe počítat k těm ovcím, které svého dobrého pastýře opravdu poznají? Nejsem spíš jeden z těch najatých pracovníků, který v okamžiku nebezpečí bere kramle a radši mizí? Co je vlastně tím vlkem? Nepřítelem, který při vstupu do stáda místo sounáležitosti a porozumění přináší bolest a rozkol. Ovce se rozprchnou, ze stáda je najednou plno jednotlivých osamocených oveček. Snadná kořist. Odkud čekat to nebezpečí, které může naše stádo roztrhnout?

              Odpovědět na takové otázky je složité. Možná dokonce nemožné. My se ale nemusíme soustředit na to, odkud nebezpečí přijde. Naše oči se nemusí upírat ven do tmy, místo toho se náš pohled stáčí dovnitř stáda, do jeho středu, odkud se ozývá hlas dobrého pastýře. On je ten, kdo zná své ovce. On je ten, kdo je neopouští. On je ten, kdo když přijde nebezpečí, neutíká, ale zůstává. A jde tak daleko, že za ně pokládá i svůj život. Ne zbraní, ne silou, ale vlastním tělem chrání své ovečky.

              Ježíš umírá a je vzkříšen. Navzdory smrti zůstává dobrým pastýřem svého stáda. Stále nás zná, stále nás volá, stále nás vede. A je jen na nás, jestli se rozhodneme slyšet jeho hlas a přijít za ním. Jestli se společně s Ježíšem pokusíme postavit mezi vlka a Boží stádo. Mezi zlo a slabého. Mezi bolest a toho, kdo ji nese. Mezi strach a toho, kdo se bojí. Ne s jistotou ve svou sílu, ale v důvěře v ochranu a péči našeho pastýře, který už nad vlkem zvítězil a daroval nám tak život věčný.

              Ježíš nám přišel ukázat Boží království zde na zemi a stal se našimi dveřmi do tohoto království. Díky němu se můžeme snažit znovu a znovu skrze něj vstupovat mezi své bližní a společně žít život v hojnosti pod dohledem dobrého pastýře. Amen.

              Věříme-li tedy společně v Ježíše Krista, dobrého pastýře, který nás vede ve věčný život, vyznejme teď naši víru slovy apoštolského vyznání víry: