4. po Velikonocích

Jan 13, 31-35: Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm; Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned. Dítky, ještě jen krátký čas jsem s vámi. Budete mě hledat, a jako jsem řekl Židům, tak nyní říkám i vám: Kam já odcházím, tam vy přijít nemůžete. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“

Nové přikázání? Těch deset z Desatera nestačí? – Jako by těch příkazů a zákazů v Bibli nebylo dost, že? Již staří židé napočítali neuvěřitelných 613 přikázání a to pouze v pěti knihách Mojžíšových. Ti nejzbožnější z nich se je snažili svědomitě plnit, aby se líbili Bohu. Zdá se však, že Ježíšovi těch 613 nestáčí a potřebuje další – nové. Vždyť sám říká: „Nové přikázání vám dávám.“

Navíc, ta situace, ve které toto ježíš říká: loučí se, odchází. Místo toho, aby dal nějaký suvenýr učedníkům na památku, říká slova – dokonce je přikazuje. Žádný hmatatelný suvenýr, žádný vzpomínkový předmět, pouze jedna věta, a navíc, příkazem. To je divný způsob loučení. /Víte, již malé děti to dělají rády: dávají si třeba náramky přátelství, když se loučí. Před půl rokem moje dcera Kristína se loučila v kámoškami z Hovoran. Děvčata si koupila stejné náramky s rozpůleným srdíčkem. Celá parta si je u jejího pučení dala slavnostně na ruku. Zhruba po měsíci však náramek mojí dcery již nebyl na ruce, ale ve šperkovnici. Suvenýry z loučení se rychle odloží, zapomenou, ztratí. /

Když se se svými kamarády loučí Ježíš, je v této věci hodně prozíravý. Ježíš učedníkům nedá na památku hmotný suvenýr, nebo náramek přátelství. To se může rozbít, opotřebovat, ztratit, roztrhnout, odložit, nebo zapomenout. Ježíš jim chce zanechat něco, na co si nesmí dovolit zapomenout; něco tak zásadního, že kdyby to zapomněli, roztrhli, ztratili nebo odložili, záhy by jim přišlo na rozum, že jim to chybí, a pokoušeli by se to vyndat ze šuplíku, nebo opravit. Chybělo by to totiž jako sůl jim i jejich okolí. Je ve světě cosi takového, co splňuje tyto parametry? Ano je. Na světě není věc, která by byla nezapomenutelnější, neodložitelnější a snadněji opravitelná v případě rozbití a roztržení nežli láska.  

„Milujte se, jako jsem já miloval vás“. Faraonové si na rozloučení se světem stavěli velkolepé pyramidy. Králové chtěli zvěčnit svoji vládu a život nádhernými stavbami. Filosofové a mudrci roky sepisovali své moudrosti do knih, které chtěli zanechat po sobě světu, když tu jednou nebudou. A co Ježíš? žádná pyramida, žádný palác, žádné literární veledílo. Pouze jedna jediná věta jako jeho suvenýr a dar světu na rozloučenou.  V této větě je však řečeno všechno: na jedné straně věty jeho odkaz pro všechna staletí (Milujte se navzájem), na druhé straně věty celé dílo jeho života („jako jsem já miloval vás), Jednoduché, a přesto božsky geniální.

„Jako náramek přátelství si kolem ruky omotej čistou lásku – bez pokrytectví, nevybíravou a obětavou! Pohlédni na moji lásku k tobě, pomůže ti to s tvojí láskou k druhým.“ Krásné, prosté, čisté, a přesto někdy tak složité. 

Jak vůbec my lidé dokážeme milovat tak, jak miloval on nás? Není tohle čirá utopie, že by tohle někdo z nás dokázal? Já se přiznám, že jsem v rozpacích, když tohle čtu, a přemýšlel jsem nad významem této věty celou celinkou sobotu. Takovou hloubku v sobě nese Ježíšův rozlučkový suvenýr tomuto světu – jednoduchá věta, nad kterou se dá přemýšlet klidně i celý den, týden a měsíc; jednoduchá věta, ve které vidím dokonalost Boží lásky a nedokonalost té mojí, a přesto moji lásku s tou Boží, samotný Kristus spojil do jedné věty pouze čárkou.

Proč? – Aby naše nedokonalá láska, hleděla skrze tu čárku na druhý konec věty – tam kde je dokonalá láska Boha k nám; ta láska, která vede, a motivuje být hodně nedokonale, ale přesto aspoň se krůčkem přibližovat k dokonalosti té lásky, kterou nás miloval On.

Ježíš však vnímá a vidí křehkost svých učedníků i ve věci lásky. Kdy se s nimi loučí, neoslovuje jich „bratři“, nebo „učedníci“. Říká jim „dítky“ – řecky dokonce „nemluvňata“. Přesto jim plně důvěřuje, že byť s nedokonalostmi, ale přece, se o jeho rozlučkový suvenýr a odkaz světu postarají a nezamknou jej natrvalo do šuplíku.

Vždyť my všichni, kteří máme děti dobře víme, jak se nemluvňátka učí mluvit a ve světě žít a orientovat: nejvíc přece napodobováním svých rodičů – v řeči i konání. Proto Ježíš svoji dokonalou lásku dokáže spojit pouhou čárkou v jedné větě s tou naší nedokonalou a mnohdy dětinskou. Proto, abychom jako nemluvňátka měli lásku svého Otce i staršího bratra Ježíše pořád před očima a snažili se jako nemluvňátka napodobovat jeho řeč i konání; učit se mluvit i konat tak jak On.

Pojďme však zpátky k té rušivé otázce: Je vůbec pro nás lidí možné milovat se navzájem, jak on miloval nás? Není to přehnaný požadavek z Ježíšovy strany? Vždyť tak rádi nelimitovanou lásku klademe do šuplíku v situacích, kdy se nám nehodí. Zdá se to hodně utopické dostat úroveň svojí lásky na stejnou úroveň, kterou miluje Bůh. Proč by však Ježíš po svých křehkých učednících (duchovních nemluvňátkách) chtěl něco takhle utopického?

Spojení „nové přikázání“ je klíčem k pochopení: ze tří možných řeckých výrazů pro „nové“ je zde použito  právě to slovo, které neznamená časově nové – takové jaké tu dosud nebylo, ani výraz pro nedávno vzniklé. Nenene. Tady nejde o čas. Již ta nemluvňátka, kterým tato slova ježíš řekl – jeho učedníci a pisatelé evangelií to pochopili. Když tato slova řecky psali do textu evangelia, vybrali t těch třech výrazů slovo kainé. Kainé znamená nové, ale ve smyslu „čerstvé/svěží. Jako protiklad ke strnulému, ztuhlému, zatuchnutému. Takto slova o „novém přikázání pochopila již první generace křesťanů – dokonce ti, kteří psali evangelia. Nejde o novotu v čase. Jde o novotu kvality lásky v tomto přikázání – o svěžest lásky proti strnulosti.

Naše láska má a může přinášet svěžest do strnulého světa a lidských vztahů stejně tak, jako Pánova láska přinášela svěžest a život dokonce i tam, kde zavládla smrt. Tento motiv má Pán na mysli: svěžest lásky, nikoli naprostou dokonalost naší lásky. Jsme přece lidé a občas tu lásku přece jenom zavíráme do šuplíku. 

Pán tady nemluví o napodobování jeho dokonalosti, která je nad naše limity. Ježíš mluví o napodobování jeho způsobu lásky ke světu.  To, že ježíš tady nežádá lidskou dokonalost lásky vyjadřuje právě to zvolené oslovení pro učedníky: „nemluvňátka“.

Slovo „přikázání“ nám pomůže pochopit Ježíšův rozlučkový suvenýr světu ještě hlouběji. Židé přikázání nikdy nebrali jako břímě a přítěž. Přikázání brali jako neuvěřitelně láskyplný Boží dar na cestu životem a pro lepší společnost. Slovo přikázání v řečtině to má dokonce vepsáno samo v sobě: entolé: doslovně znamená „to co vede do kýženého cíle“. – do společenství nebo vztahu, ve kterém se druhý člověk cítí milován, pochopen, přijat, respektován, kde je mu odpuštěno, kde není odsuzován, kde vládne radost a naděj.  To je ten kýžený cíl dle Ježíše pro společnost a lidské vztahy.

Ježíšův rozlučkový suvenýr tomuto světu v podobě jediné věty – přikázání, není tedy zbrusu nový 614. příkaz od Boha. Není nový ve smyslu, že takový příkaz tady dosud nebyl a teď nabyde číslo 614 v seznamu přikázání Tóry. Není to ani nové, 11. přikázání Desatera. Je nové v jiném smyslu: jako nabídka k svěžesti naší nedokonalé lásky, která vede do kýženého cíle jednotlivce, společenství i celý svět kolem nás. Nikoli dokonalostí, ale svěžestí, jež ruší strnulost, nečinnost, ztuhlost a zatuhlost ve všech lidských vztazích.

Svět tuto svěžest lásky potřebuje do všech svých ran, bojů, válek, nevraživosti, nespravedlnosti. Kdyby se svět a my v něm řídili pouze touto jedinou větou, jak krásný by byl ten cíl kam by svět dospěl. Celý svět bohužel ani církev nezmění. Můžeme však svěžestí lásky dojít toho kýženého cíle alespoň v těch vztazích které nám samotným Bůh svěřil.