David a Mefibošet (o srdci pomazaného krále Izraele)

2.Sam 9: 1 – 7: David se zeptal: „Zdalipak zůstal ještě někdo ze Saulova domu? Rád bych mu kvůli Jónatanovi prokázal milosrdenství.“ 2  K Saulovu domu patřil otrok jménem Síba. Toho předvolali k Davidovi. Král mu řekl: „Ty jsi Síba?“ On odvětil: „Tvůj otrok.“ 3  Král se otázal: „Už nezůstal ze Saulova domu nikdo? Rád bych mu prokázal Boží milosrdenství.“ Síba králi odvětil: „Je tu ještě Jónatanův syn, zchromený na nohy.“ 4  Král se otázal: „Kde je?“ A Síba králi řekl: „Ten je v Lódebaru, v domě Makíra, syna Amíelova.“ 5  Král David ho dal tedy přivést z Lódebaru, z domu Makíra, syna Amíelova. 6 Když Mefíbóšet, syn Jónatana, syna Saulova, přišel k Davidovi, padl tváří k zemi a klaněl se. David řekl: „Mefíbóšete!“ On pravil: „Zde je tvůj otrok.“ 7  David mu řekl: „Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jónatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu.“

Kolik z nás už někdy dostalo zprávu, po které se sevřel žaludek? „Prosím, zastavte se u mě v kanceláři.“ „Potřeboval bych s vámi mluvit.“ „Přijďte zítra.“ Několik obyčejných slov, a přesto dokážou člověka připravit o klid. Najednou začneme přemýšlet. Co jsem udělal? Co se stalo? Co mě čeká? A zvláštní je, že když neznáme důvod, naše mysl často automaticky začne připravovat tu nejhorší možnost.

Myslím, že podobný okamžik prožil muž jménem Mefíbóšet. Jednoho dne k němu přišli poslové. Nepřišli od přítele. Nepřišli ani od souseda. Přišli od krále. A jejich zpráva byla krátká: „Král tě volá.“

Mefíbóšet totiž nebyl člověk, který by mohl toto pozvání přijmout bez obav. Byl synem Jonatana a vnukem krále Saula. Patřil ke starému královskému rodu, se kterým David vedl 7 a půl roku občanskou válku. Patřil k rodu, díky kterému díky jemuž David pomazaný již v mládí prorokem Samuelem za krále nad celým Izraelem, nesměl celých sedm let naplnit své poslání být králem celého Izraele. David válku vyhrál a nyní sedí na trůnu Izraele. Konečně zavládl mír. Po dlouhých 15 letech. Teď když není válka, ani nepřátelé a moc je upevněna, David vypátrá a dá přivést z Lodebaru (místa bez pastvin) na okraji pouště předposledního žijícího člena poražené dynastie, který se zde 15 let úspěšně ukrývá. Když Mefibošet uvidí královské ozbrojené posly, právem myslí na nejhorší: svoji smrt a smrt svého malého syna Míky – posledního mužského potomka Saulova rodu.   

Takže slova poslů: „Král tě volá?“ – správa po niž se Mefibošetovi sevřel žaludek a srdce rozbušilo strachem.

Nás příběh však nezačíná v Bibli strachem v Mefibošetově srdci v Lodebaru, když promluví poslové. Začíná se jinak: tím, co se odehrává v srdci vítězného mocného krále, který porazil všechny nepřátele a nastolil mír a prosperitu pro všechen lid Izraele.  Náš příběh se začíná zájmem kvůli slibu hledat zapomenutého a ztraceného Mefibošeta, ač je jeho život i cesta jakákoliv i na samotném kraji světa. To má v srdci Boží pomazaný král Izraele, když porazí všechny nepřátele a nastolí mír a pokoj. V jeho srdci není touha po pomstě ale touha Božího pomazaného naplnit svůj slib – slib který stvořila bratrská láska k Jonatánovi, ještě když Mefibošet nebyl na světě. David se neptá pro třešničku na dortu ve stylu: „Je ještě někdo z domu mého nepřítele, koho musím odstranit, a ostentativně potrestat?“ Neptá se: „Je ještě někdo, kdo by mohl ohrozit můj trůn?“ Se zájmem hledat ztracené syny a dcery svého přítele a naplnit slib který s láskou pomazaný král Izraele kdysi dal Jonatánovi, se proto ptá jinak: „Je ještě někdo z domu Saulova, komu bych mohl prokázat chesed?“

Chesed totiž neznamená „slitování“. Hebrejské slovo chesed v sobě nese věrnost, dobrotu, lásku, která nezapomíná na svůj závazek a slib. David, jako Bohem pomazaný král, nehledá v osobě Mefibošeta ukrývajícího se na kraji pouště soupeře, nad kterým by měl vykonat trest a soud. Hledá člověka, kterému touží prokázat milosrdenství, obdarovat jej, navrátit mu domov, a hodnost prince tím, že jej nechá stolovat u svého stolu.

Tohle je láska a zájem plnit své sliby u pomazaného krále Izraele, který byl obyčejným člověkem – Davida. Mnoho násobně hezčí to je když právě takhle se mnou i s tebou každý den jedná ten Pomazaný Král Izraele, který je Bohem v lidském těle: Ježíš – král všech králů. I on na kříži zpečetil svůj slib lásky ke mně a k tobě, když jsem ani nebyl na světě; slib lásky mnohem pevnější, než byla láska Davida k příteli Jonatanovi. Láska tohoto krále je totiž nebeská, věčná a naplnit Jeho slib hledat mě i tebe i na samotném kraji světa, netrvá 15 let jako Davidovi; Otázkou: „Kde je, abych mu prokázal milosrdenství, lásku a věrnost“ se Boží Pomazaný král ptá po mně a po tobě denně: ráno, na oběd, odpoledne, večer i v noci.    

Vždyť mě i tebe jeho věrnost a ochota plit svůj slib lásky už přivedla před něho z tolika vyprahlých Lodebarů, kde jsme se cítili daleko od radostí života, nebo se tam utáhli se svými zraněními, nebo se svojí tvrdou minulostí. Každý z nás máme něco takového ve svém životě. Vím to. I On to dokonale ví.

Proto i dnes jsem tu: v chrámu, v trůnní síni Bohem Pomazaného krále Ježíše. I dnes poslal pro mě do pustiny, abych mě přivedl před svůj trůn. Neposlal posly s koněm a mečem, jako před 2900 lety do Lodebaru k Mefibošetovi. Jeho posly jsou v dnešní den obyčejné dva zvony na naší věži. Dva zvony, které připomínají každou Boží neděli ale i 24x  každý den slib Boží lásky ke měn a k tobě: lásky která netouží trestat a zahubit ani za veliké hříchy, ale přijmout a doplnit to, co v životě schází. Proto mě král Ježíš ke svému trůnu sem do kostela dnes nepozval, aby mě potrestal a soudil. Pozval mě, aby i dnes znovu naplnil svůj slib lásky, vrátil mi do života jako Mefibošetovi David to. co mi chybí a bylo životem ukradeno, vrátil mi pravý radostný domov – církev a sbor s každým jedním z vás, které mám nesmírně rád.  

A dělá to navzdory tomu, že nám všem v žilách koluje kromě krve vždy i to kým jsme: někdy i nepolepšitelní hříšníci; jindy dokonce lidé, kteří občas vedou vzpoury a války proti Bohu a Jeho Pomazanému. Takový jsem já i ty. Nebojím se a Nestydím se to však Králi před trůnem přiznat. Víš proč?

Proto jak náš Král jedná a jak ten rozhovor před trůnem vede: stejně jako jeho pomazaný král David.     

 Představme si ten okamžik. Muž z Lódebáru stojí před králem. Muž, který má zraněné tělo: kulhá, no jistotně i zraněnou duši se vším strachem a nejistotou, co si roky s sebou nese. Ten strach se nyní zhmotnil: mocný král, vítěz A proto padá na tvář a dotýká se země. Třese se. Naprosté ticho, až slyší tlukot vlastního srdce v strachu o život.

A možná právě v této chvíli čeká to, čeho se člověk často bojí nejvíc: že před ním někdo otevře jeho minulost.

David začne: „Vnuku Saulův…“ „Synu mého nepřítele…“ „Po dlouhých 15 letech jsem tě našel. Přišel čas zúčtování“.

Ale kdepak. Takhle ten rozhovor nepřeběhl. Boží pomazaný král David nezačíná výčtem minulosti.

Řekne Mefibošetovi klečícím na kolenou před trůnem s čelem dotýkajícím se studené dlažby, jedno jediné slovo, kterým začne rozhovor: „Mefíbóšete.“ Osloví ho jménem. Nic víc. Žádný výčet minulosti, chyb, seznam, proč by měl být odsouzen. Boží pomazaný král má v srdci pouze dvě věci: svůj slib a chesed (věrnost a závazek tento slib daný z lásky dnes dodržet)

A potom řekne:

„Neboj se.“

Za oslovením jménem se nevrací se do Mefibošetově minulosti. Jediný krok pomazaného krále do minulosti je pouze k jeho vlastnímu slibu, který dnes hodlá splnit: učinit Mefibošetovi milosrdenství. Když to takhle čteme, ptáme se, proč David nenapsal dekret s razítkem? David s Mefibošetem se kvůli prokázání milosrdenství nemuseli ani potkat.

Ve skutečnosti však David řekl cosi jiného: „abych s ním učinil chesed“. Nikoli „jemu a pro něj“, což jde i na dálku. „S ním“. Osobně, s láskou, tváří tvář.

Když klečí Mefibošet před jeho trůnem, David to posune ještě dál. Neřekne pouze: „kdysi jsem se tvému otci zavázal učinit s tebou milosrdenství.“  Asoh eese  (dva krát za sebou to samé sloveso v neurčitku a přítomném času se používalo pro nezrušitelnou přísahu.

David osloví, odstraní strach z Mefibošetova srdce a nahradí jej ujištěním, že dnes se nekoná soud, ale milosrdenství. Dokonce milosrdenství tak silné, že král jej touží vykonat osobně, tváří tvář, mezi čtyřmi očima; milosrdenství s tak obrovskou věrností a láskou, že tomu, který přichází s prázdnýma rukama ve strachu ze soudu je přísahou krále slíbena nová budoucnost, nový domov a místo u jeho stolu po jeho boku.

Když takhle konají lidští neskonalí králové pomazaní Bohem, mám jistotu, že ten pravý Král, který samotný je Bohem bude ještě s větším citem, láskou a věrností jednat i dnes se mnou, když mě znovu tyto zvony zavolaly před jeho trůn.