Jákob a Lában v gileádském úvalu

Kamenná zeď milosti: Když tvrdá hádka přináší pokoj

Biblický text: Genesis 31,24.36–55

Sestry a bratři,

když se řekne „odpuštění“, představíme si idylu. Rychlé objetí, smazání minulosti a ticho. Žijeme v mýtu, že křesťansky odpustit znamená nasadit umělý úsměv, spolknout hořkost a tvářit se, že se nic nestalo. Věříme iluzi, že konflikt do duchovního života nepatří.

Jenže realita tak nefunguje. Zranění bolí, důvěra mizí za vteřinu a jizvy zůstávají. Pokud odpouštíme stylem „zapomeňme na to“, vztah pod povrchem dál hnije. Neupřímné odpuštění plodí tichou zášť.

Bible je však realistická. Nevede nás k naivní lásce ani k zametání problémů pod koberec. Dnes před námi stojí dramatický příběh dvou mužů, jejichž historie byla plná manipulace, vykořisťování a hluboké nedůvěry. Jákob a Lában. Zeť a tchán. Dva mistři intrik. Když se po Jákobově útěku konečně setkávají v gileádském pohoří, schyluje se k obrovské katastrofě.

Noc před tím, než se tito dva rozhněvaní muži postavili tváří v tvář, však zasáhl sám Bůh. Promluvil k Lábanovi a dal mu zásadní pokyn: „Měj se na pozoru, mluv s Jákobem s dobrým úmyslem.“

V původním hebrejském textu se zde skrývá lingvistická perla. Sloveso pro „mluv“ je použito v intenzivním gramatickém tvaru zvaném Pi'el. Tento kmen vyjadřuje intenzivní, silnou a dynamickou akci. Bůh tedy Lábanovi v noci neříká: „Běž, tiše šeptej, v klidu si promluvte, hlavně se vyhni sporu.“ Vůbec ne! Bůh vyloženě očekává, že ta debata bude intenzivní, drsná, hlasitá a tvrdá. Ví, že se ti dva potřebují pořádně chytnout. Ale proměňuje motiv té hádky. Říká: „Pohádejte se intenzivně, vyříkejte si to na rovinu, ale ať celá tato tvrdá debata probíhá s dobrým úmyslem a směřuje k dobrému cíli.“

Podívejte se na toto místo. Vlevo stojí osamocený Jákob, plný strachu a křivdy za dvacet let těžké služby. Vpravo stojí Lában, plný hněvu. A mezi nimi docela symbolicky koryto vyschlé řeky. Prázdný úval s vyschnutou řekou, plný napětí a starých zranění. Pojďme sledovat, jak nás Boží výzva k intenzivnímu rozhovoru s dobrým úmyslem provede třemi fázemi uzdravení.

1. Fáze: Tvrdá hádka s dobrým úmyslem (První lajna kamenů)

Příběh pokračuje tím, že Jákob vzplanul hněvem a ostře se do Lábana pustil. Ti dva na sebe křičí přes celou šířku úvalu z opačných břehů vyschlé řeky. Jákob křičel o dvaceti letech tvrdé práce, o tom, jak mu Lában desetkrát změnil mzdu, jak snášel denní žár i noční chlad. Lában zase křičel na Jákoba, který si vzal vše, co mu za dvacet let patřilo i s nemalým nedomluveným úrokem, a vzal Lábanovi bez rozloučení dcery a vnuky.  Byl to přesně ten biblický Pi'el – intenzivní a hlasitý střet.

A víte co? To je naprosto v pořádku. Hádky jsou v lidském životě zdravé, legitimní a nesmírně prospěšné. Kdyby Jákob s Lábanem tehdy mlčeli, jejich vztah by definitivně shnil zevnitř. Skutečné odpuštění nemůže začít tam, kde se pravda zamete pod koberec ze strachu z křiku, názoru druhého nebo nemilé pravdy. Bůh po nás nežádá, abychom své emoce dusili a hráli svatoušky.

Rozdíl mezi ničivou a uzdravující hádkou však spočívá v Božím pokynu: jít i do hádky s dobrým úmyslem. Lában a Jákob po sobě neřvou proto, aby se navzájem zadupali do země. Ta intenzivní debata se děje s dobrým úmyslem. Jakým? 1. dát té druhé straně prostor, aby mohla konečně naplno vyjádřit svou bolest, a 2. mít ochotu vyslechnout i být vyslyšen. Ostré vyříkání je nutné k tomu, aby se vyčistil vzduch, a naslouchalo se zraněním a bolestem; nikoliv aby se spálily mosty.

Tím, že Jákob s Lábanem vynesli pravdu o svých bolestech a zraněních na světlo, v Gileádském úvalu se z obou stran břehů vyschlé řeky prořvali skrze emoce a dali jeden druhému prostor být vyslyšen. Přes to vyschlé koryto řeky jejich ostrá slova, která ten druhý poslouchal a přemýšlel o nich, vytvořila jakési spojení přes propast; (položíme první řadu kamenů mezi postavičky). Úval už není prázdný. Stůl je čistý, protože hádka splnila svůj moudrý, očišťující účel.

2. Fáze: Přijetí osobitosti a pohledu druhého (Druhá lajna kamenů)

Protože tato tvrdá debata proběhla s dobrým úmyslem – s cílem skutečně se slyšet –, může proces smíření přejít do druhé fáze. Když bouře křiku utichne, nastane hluboké ticho. Vzduch je čistý, emoce jsou ven, slova a zranění vyřčena. Jákob s Lábanem už nemají potřebu útočit, protože všechna bolest byla vyřčena a v tomto příběhu i druhou stranou respektována a uznána. Lában se rozhlédne a náhle navrhuje Jákobovi dohodu.

Teprve teď, když se oba v tom intenzivním rozhovoru upřímně vykřičeli a byli tou druhou stranou konečně vyslyšeni, přichází skutečný respekt. Lában se vzdává snahy Jákoba ovládat a trestat. Přijímá fakt, že Jákob má svůj vlastní svébytný život, svou rodinu, svou pravdu, uznává křivdy, které Jákobovi udělal. Jákob uznává že jeho odchod se neměl odehrát takhle bezcitně.

Jednat v dobrém znamená přijmout jiný pohled a osobitost toho druhého. Znamená to vzdát se iluze, že ten druhý musí vidět svět přesně mýma očima.

A to je druhá řada kamenů která propojí obě strany propasti s Jákobem na jedné srtaně a Lábanem na té druhé. Lajna vzájemného respektu k jinakosti toho druhého. K tomuto respektu se však nešlo dopracovat lacino – museli jsme se k němu poctivě probojovat přes propast plnou křiku, bolesti a zranění vykřičené v oné hádce s dobrým úmyslem, kterou Lábanovi poradil Bůh. Bez té první řady kamenů – bez hádky s dobrým úmyslem - by ta druhá řada respektu a přijetí toho druhého v tomto příběhu nikdy nevznikla.

3. Fáze: Stanovení bezpečných hranic pro budoucnost (Třetí lajna kamenů)

Nyní se dostáváme k samotnému vrcholu celého příběhu. Poté, co se muži vykřičeli ze svých zranění křivd a bolestí a vyslechli toho druhého s respektem k jeho osobnosti a pohledu na věc, dospějí k velice praktickému rozhodnutí. Postaví pevnou kamennou zeď.

Z čistě lidského pohledu by se mohlo zdát, že postavit mezi sebe zeď je selháním lásky. V biblickém kontextu je to ale naopak. Tato zeď nebyla vyjádřením nenávisti a selhání lásky. Byla to domluvená hranice, která jim oběma dala bezpečný prostor pro život. Jákob i Lában si byli vědomi svých komplikovaných povah a věděli, že staré křivdy by se mohly snadno vrátit. Proto mezi sebe položili jasná pravidla hry. Ani jeden z nás tuto kamennou hranici nepřekročí k tomu druhému s dopředu připraveným špatným úmyslem.

Zralé křesťanské odpuštění totiž velmi často nutně potřebuje zdravé hranice. Odpustit bližnímu neznamená, že ho musím okamžitě pustit zpět do své nejintimnější zóny, pokud mě v minulosti opakovaně zraňoval. Zdravě oběma stranami dohodnuté hranice jsou projevem vysoké moudrosti. Někdy je totiž tím největším projevem lásky právě stanovit jasnou mez a říct: „Odpouštím ti, propouštím tě v pokoji, ale odsud potud. Zde jsou naše jasně definované hranice, které budeme oba respektovat, abychom ochránili nově nalezený pokoj.“

Tato třetí lajna kamenů je lajnou bezpečného prostoru. Hranice nerozděluje ze zášti, ale chrání ze svaté moudrosti. Dává oběma stranám svobodu dýchat bez strachu z dalšího útoku. Dává prostor rozumně se vyhnout opakování stejné vyhrocené situace v budoucnu.

Závěr: Společný stůl na kamenné zdi

A co udělali tito dva muži nakonec, když byla trojitá zeď hotová? Neodešli s pocitem hořkosti.

Podívejte se na to. Přímo na té zdi, uprostřed těch vztyčených kamenů, Jákob a Lában společně pojedli jídlo. V biblickém světě je společné stolování vždycky symbolem smíření. Zde u zdi přinášejí oběť Hospodinu a jedí chléb před jeho tváří. Sám Bůh sedí s nimi jako třetí účastník u této kamenné zdi. Ta zeď nezrušila jejich odlišné povahy. Dala jim však bezpečné místo, kde mohli vedle sebe existovat v naprostém míru. Jákob a Lában se po tomto jídle rozešli v dokonalém pokoji.

Bratři a sestry, v našich životech máme mnoho takových prázdných úvalů a zraněných vztahů. Prosme Boha o odvahu v hádkách jednat s „dobrým úmyslem“. Nebojme se otevřít dveře tomuto Božímu procesu a s jeho pomocí postavit trojitou zeď: nebojme se intenzivní hádky: když se děje s dobrým úmyslem dokáže být Božím darem k dalším krokům na cestě smíření a odpuštění, kterými jsou vzájemné přijetí jiného pohledu, i stanovení zdravých hranic k ochraně vztahu a pokoje v něm.

Nechť nás Bůh vede vždy k tomu hledat ve vztazích ten Bohem požehnaný dobrý úmysl, který vede k smíření a pokoji.

Amen.