kázání 1. postní 2026

Joel 2: 12 – 16: Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. 13 Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. 14 Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha. 15 Trubte na polnici na Sijónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! 16 Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky.

Začíná se nám postní období. Když po novém roce fitness centra praskala ve švech, s půstem přichází doba nejrůznějších diet. Lidé chtějí zhubnout, shodit pár kil, která je tíží, a projít si tělesnou očistou. Není náhodou, že suchý únor se váže právě se začátkem půstu. Únor jako měsíc vstupu do postní doby se stal v poslední době jakýmsi měsícem očisty, změny a zbavení se pár kil tělesné zátěže; měsícem pevné vůle a pevných pravidel.

I věřící lidé si často spojují půst s nějakým odříkáním, třeba jídla nebo nějaké činnosti. Pamatuji si své konfirmandy ze sboru na Slovensku, kteří si do půstu dali výzvu, že nebudou měsíc a půl jíst čokoládu. Nevydrželi ani týden. V půstu se také nedělají svatby, plesy, zábavy. Ptám se: proč? Proč půst většina lidí chápe na základě toho, co nedělat a co se nesluší? Zákazy, pravidla, nařízení, omezení a doporučení. Proč musí být půst takovým pochmurným obdobím /činností všemožných zákazů a omezení?

O čem je vlastně půst a co jej dělá jiným než ostatní období a dny roku? Podívejme se, jak o půstu píše samotná Bible: Joel, Izajáš, Nehemiáš, Samuel, Jonáš, Daniel – to jsou jenom některé knihy, ve kterých je půst popsán jinak, než jej běžně chápeme. Víte, co mají společného? Všichni do jednoho cíl a význam půstu popisují jediným stejným slovem: Šův. Šův znamená vrátit se i otočit se jiným směrem.

Otočit se jakým směrem, vrátit se, ale kam? – Joel jakby ukazoval prstem, když psal slovo „Adaj: až ke mně/ směrem ke mně vzhůru.“ Pamatujete si z kázání o králi Kýrovi tento znak pro „já / můj“ se znakem otevřené dlaně? Joel říká, že v půstu jde o nalezení správného směru: tam, směrem vzhůru, odkud je k nám natažená a vystřená Boží dlaň. Půst je dle Joela natočením celé bytosti tím nejlepším možným směrem, který člověku odhalí jeho selhání, ale i milosrdnost, lásku a shovívavost Boha – onu lásku, kterou člověk znovu plně zažije, když se ohlédne zpátky za svým životem a do hloubky prožije, v čem všem s ním ta Boží vystřená ruka již byla.

Slovo tešuvá (otočení / návrat) má stejnou číselnou hodnotu jako slovo ahava (láska). Postní otočení se je natočení bytosti za hlubokou, dojímavou láskou. Již rabínská tradice Ježíšovy doby toto poznala a tvrdila, že každý návrat k Bohu je návrat k jeho lásce a milosrdenství; každé otočení se tím správným směrem vzhůru je natočení své bytosti za láskou a milosrdenstvím.

V čem je tedy postní období jiné než další dny roku? V síle a intenzitě zážitku Boží lásky, když den po dni a neděli po neděli sledujeme jeho příběh lásky od hory Proměnění až po Golgotu.

Možná to líp pochopíte z následujícího příběhu: když mi bylo 12 let, chodíval jsem do náboženství, ale kostel a víra? To jsem znal pouze od své babičky, která nás párkrát do roka vzala do kostela. Kostel mě nudil a nic mi neříkal. Odseděl jsem to s hašlerkou v puse, z úcty k babičce. Náš farář však vycítil, že má na hodinách náboženství mladého kluka, který je jiný: čte filosofii, jinak než jiné děti se ptá a baží po odpovědích na těžké otázky. Leckdy jsme si povídali ještě i po skončení hodiny a mnohdy se pan farář zapotil nad dotazy, na které jsem se ptal. Dostal však originální nápad, za který jsem mu vděčný dodnes: „Michale, co bys řekl na to, kdybyste s mamkou letos četli pašije v kostele vy dva?“ Pro mě to byla pocta, že můj zájem někdo takhle ocenil. Nehrnul jsem se do kostela, ale říkám si: „Když si ze všech vybral pan farář mě, to mu nemůžu odmítnout.“ Slovenští evangelíci mají pašije na Smrtnou neděli, Květnou neděli, Zelený čtvrtek i Velký pátek. Všechno jsem četl já. Jak šla slova z úst a člověk si ten příběh naplno uvědomoval, skončil jsem téměř pokaždé se stékající slzou na tváři. Něco se změnilo. Z tohoto příběhu mi tekly slzy. Myslím, že takovýto zážitek měl na mysli Joel, když praví: „Otočte se ke mně v půstu, pláči a nářku.“ Slzy lítosti, ale i slzy dojetí z lásky našeho Boha. Zažil jsem natočení svého nitra tím správným směrem – tam, kde z natažené Boží dlaně byla i mně darována takováto úchvatná láska v tomto krásném příběhu. Na Velký pátek jsem po pašijích ve zpovědi objevil krásu půstu – nikoli v odmítání jídla a v zákazech; objevil jsem krásu půstu v hlubokém prožitku Boží lásky a milosrdenství v tomto příběhu, který jsem četl nahlas několik nedělí a svátků. Na velikonoční neděli jsem byl vzhůru dřív než mamka a těšil jsem se do kostela. Ač jsem Večeři Páně ještě přijímat nesměl, šel jsem s radostí kleknout si vedle ostatních ke stolu Páně – protože tento příběh, který se v tu neděli zakončil, mi daroval nový pohled na věci a otočil můj směr – směrem tam: „Alí (vzhůru ke mně, kde je pro tebe natažena moje dlaň).“

I Joel to objevil: postní výzva k obratu a návratu nestojí na hrozbě a strachu z trestu; stojí na naději a důvěře v dobrého a milosrdného Boha, který úchvatnými příběhy v dějinách spásy i v dějinách mého a tvého života miloval, miluje a milovat bude. Není to změna směru ze strachu, ale změna z dojetí láskou a silou jeho milosrdenství. Joel tuto důvěru vyjadřuje slovy: „Kdo ví, jestli se neslituje?“ „Kdo ví“ znamená cosi jako: „Mějte naději!“ Slovo „jestli“ však v prorokově textu není. Nenásleduje žádná podmínka typu: „Kdo ví, jestli se nesmiluje.“ Následuje konstatování jistoty: „Smiluje se a zanechá za sebou požehnání.“ Tady text začíná být krásný: nestojí tady „smiluje se“, ale „JÁŠÚV“: „otočí se a zanechá požehnání“. Tím Joel vyjadřuje, že Boží rozhodnutí je pro nás, jeho vůle je za nás a myslí na nás neustále. Bůh je svojí tváří, láskou a milosrdenstvím vždy natočen směrem k nám lidem i se svojí nataženou dlaní – v krásných příbězích lásky takové síly, že z nich tečou slzy po tváři.

Když na začátku postní doby budeme přistupovat ke stolu Páně, zkusme k němu přistupovat jako tehdy ve dvanácti: s radostí a vděčností, že dojati silou této lásky jsme se i dnes směli otočit, abychom pohlédli zpětně na náš život, viděli v něm své chyby a omyly; přistupujme ke stolu Páně však i se slzami dojetí z toliké lásky v tom příběhu nejkrásnějším, která nám i dnes dodala síly nasměřovat své vnitro „vzhůru ke mně“ – tam, kde Bůh pro nás natahuje a vystírá svoji žehnající dlaň, třeba i v tomto prostřeném stole. Užijme si postní dobu nikoli v odříkání a vzdávání se něčeho; o tom postní doba doopravdy není. Postní doba nebere a neomezuje, naopak dává a přidává. Postní doba dává možnost znovu do hloubky sledovat a prožít úchvatný příběh lásky Boha k lidem; postní doba nám dává příběh Boží lásky před oči a hlouběji do duše: blíž a blíž ke kříži a vzkříšení každou jednu neděli s novou porcí Pánovy lásky, která má sílu dovést nejen mě, ale i tebe k slzám lítosti i slzám dojetí nad touto láskou. Otočme se na začátku postní doby a podívejme se zpět na svůj život; a se slzami v očích z tak veliké lásky natočme celou svoji bytost směrem k nebesům a jeho vystřené dlani: k Bohu, který je svojí tváří, vůlí, láskou a milosrdenstvím navěky a nesmazatelně natočen k nám lidem: ke mně i k tobě.