kázání 2. postní

Genesis 12:  „1   řekl HIospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.  2  Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ 

Tady v našem kostele začínáme a končíme každou bohoslužbu naprosto stejným způsobem: požehnáním. Je to jakýsi rámec našich setkání, něco, co nám přirozeně sedí. Vstaneme, slyšíme slova, která nás připravují na setkání s Bohem, a pak, na závěr, vyjdeme s požehnáním do týdne, který nás čeká. Já se každý týden snažím, aby to závěrečné požehnání bylo originální, aby nepůsobilo jako rutina, ale mělo skutečný smysl pro každého, kdo sedí v lavici. Bible nám ale ukazuje, že požehnání nemusí být jen slova. Už u praotce Abrahama vidíme, že může mít tělo, hlas, srdce, uši, nohy a ruce. To je zvláštní, protože my jsme zvyklí myslet si, že požehnání uděluje farář, že je to jeho výsada a že spočívá v přesných slovech.

Tři krát v knize Genesis Bůh žehná slovy a dotykem. Nejprve zvířata, pak Adama a jeho syny, a nakonec Noema a jeho syny. Když však přichází čtvrté žehnání, stane se něco naprosto unikátního. Mocný Bůh sděluje moc žehnat člověku – Abramovi. A činí to originálně, naprosto nečekaně. Nepředává mu hotová slova, ani přesně formulovaná požehnání. Místo toho zaznívá jedna, krátká věta: „Staň se požehnáním.“

Zastavme se u ní. „Staň se požehnáním.“ Jak to udělat? V Společnosti plné korupce, útlaku slabých, porušování práva a spravedlnosti, formalismu. Od doby Abrama se toho světově moc nezměnilo. A my dnes stojíme před tou samou otázkou: jak se stát požehnáním v takovém světě a co to vlastně znamená?

První, co nás napadne, je žít podle nějakého jasného seznamu dobrých skutků, slov, jednání, která druhým pomáhají. Napadá nás, že takto žít znamená být požehnáním. Takový seznam by byl dlouhý; dokonce nekonečný. Svět je plný utrpení, nespravedlnosti, zloby, chudoby, strachu. Člověk, který koná tyto dobré věci, může být sice bez pochyb pro svět přínosem, ale Bible ukazuje, že slovo „požehnání“ je mnohem víc než jen pečlivě dodržovat seznam morálního či správné jednání a říkat správná povzbudivá slova ve správný čas.

Hebrejské slovo pro požehnání, beraka, nám dává klíč. Pochází ze starobylého slova berek, což znamená „koleno“. Žehnat doslova znamená kleknout si k někomu na koleno. Beraka tedy není jen slovní obrat, není to pouhé přání pro morálku a naši řeč, ať je vždy dokonalá a dle vysokých standardů. Biblické požehnání je vyjádřeno pohybem: Pokleknutím. Snížením se. Je to gesto těla, které vyjadřuje plné ztotožnění se s druhým, ke kterému si kleknu. Kleknout si blízko k někomu znamená vstoupit do jeho prostoru, do jeho života, sdílet jeho tíhu i radost. Tohle znamená požehnání, ke kterému se dokonce svými ústy hlásí samotný Bůh. Sám říká před výzvou Abramovi: „Požehnám tě.“ A tady se objevuje zvláštnost hebrejštiny, kterou čeština nezná. Tvar slovesa je tzv. piél: intenzivní – úplný, totální, bez výhrad. To není jen slovo, to je gesto, kterým Bůh k Abramovi chce pokleknout oběma koleny, zcela do jeho prachu, nejistoty, obav, strachu i radostí: „Takhle tě žehnám, Abrame. Oběma koleny si kleknu k tobě. Budu s tebou v každém okamžiku, v každé situaci, kdy mě budeš potřebovat.“ To je obraz Božího úplného pokleknutí do života člověka; obraz Boží přítomnosti, která se zcela dotýká života, těla i duše, která jde ze vzpřímené polohy do kleku na oba kolena k nám lidem do prachu. Bůh se za to nestydí. Dává to Abramovi jako ujištění, útěchu, a dokonce jako vzor.

Abram zažíval pokleknutí Boha do svého prachu: přímo do jeho života vždy když si Bůh k němu oběma koleny klekl stejně tak jako tento prvý krát. My – Abrahamovi potomci si v půstu nepřipomínáme pouze to jak Bůh oběma koleny poklekl k nám do prachu, ale dokonce jak si Bůh celým svým tělem lehl do smrti. Pro nás ta slova: „Úplně jsem tě požehnal jsem“ znamenají mnohem víc než pro Abrama. Bůh šel mnohem hlouběji než ze vzpřímené polohy do kleku na obě svá kolena. Šel celým svým tělem na dřevo a do prachu smrti.  

Abram tedy dostává od Boha ujištění, útěchu i vzor. V textu je to řečeno Bohem tak, aby se Abram na to vždy rozpamatoval a připomenul si: vždyť i Bůh si se svojí láskou ke mně kleká oběma koleny do mého prachu. Z nebes si klek do mého prachu. Pocítil jsem nebe vedle sebe, z Božích kolen vedle mých.  Pocítil jsem nebe z lásky svého Boha, který si klekl ke mně do prachu, aby vzal co mě tíží (neplodnost Sáry, hlad, nejistotu) a daroval to co mě potěší a naplní (novou cestu, naděj nového domova, radost z významnosti jinak bezvýznamného člověka, syna). Pokusím se tedy i já alespoň jedním kolenem klekat do prachu života druhých lidí, aby tento krát skrze mě oni pocítili nebe při sobě: z mých kolen posilovaných Bohem vedle jejich kolen; z mé lásky v jejich prachu vedené Jeho láskou, která si do prachu celá lehla; Pokusím se i já dát to co potěší a naplní; i pomoci jim odnést ze životů to, co je tíží. Budu se snažit aspoň jedním kolenem být v prachu pro druhé tak, jak On oběma koleny je tu každý den v mém prachu pro mě.    

Toto znamenají dle Bible slova: „staň se požehnáním!“.

Není to žádná filantropie, charita, život dle vysokých morálních standardů a hodnot. Znamená to, byť nedokonale, ale přece, pokleknout: do života, prostoru, slz, radostí a prachu druhého člověka, když Bůh kleká ke mně každý den přímo z nebes oběma koleny do mého prachu a dává mi pocitit blízkost nebes; znamená to pokleknout k druhému, když vidím, že Bůh z nebes nešel na svět pouze s láskou kleknout si k lidem do prachu, ale dokonce vyválet se v prachu smrti.   

Stačí tak málo: pokleknout, když vidím, jak poklekl a kleká ke mně on.

Abram neobdrží seznam dobrých skutků, ani hotový stostránkový návod. Nedostane tabulku ani seznam, co má a nemá dělat, kde si bude dělat fajfky a kontrolovat, jestli se v tento den stal nebo nestal požehnáním.  Dostává pouze jednu větu od Boha: „Totálně tě požehnám. Staň se i ty požehnáním.“ Když vidíš, jak k tobě klekám já: jak hluboce do prachu, s jakou láskou, co ti pomáhám nést a co ti z nebes přináším, zkus mě následovat: do prachu druhých, se stejnou láskou, pomáhej nést a přinášej nebe: vždyť si můj vyvolený. A nám by Bůh dodal: vždyť si mé dítě.

A tak, když si příště ve sboru přejeme požehnání na začátku nebo konci bohoslužby, můžeme si uvědomit, že nejde jen o hezká slova. V požehnání je ujištění a útěcha, že Bůh ke mně a tobě kleká mnohem více a mnohem dokonaleji, než dokážeme my lidé. Kleká k nám totálně, cele, oběma koleny do našeho každodenního žití. A před 2000 lety nejenomže poklekl do našeho prachu: lehl si do prachu smrti. Když nás Bůh takhle miloval, nemám pochyb, že dnes i zítra jej znovu najdu shůry z nebe kleknout si ke mně, aby mi přinesl kousíček nebe a vzal kousíček pozemské tíže, kterou v životě mám.  

Abram, který uslyšel „Staň se požehnáním“, nám dává vzor: není třeba plánů, strategií, kalkulací. Stačí se dobře rozhlédnout kolem sebe, kde Bůh dennodenně klečí na obou kolenech s nataženými dlaněmi: v jedné nám přináší nebeskou lásku, pokoj a naděj; druhou zase chce vzít naši pozemskou tíž.

Stačí se ohlédnout a tohle si uvědomit a najednou bude tak lehké a zcela přirozené stávat se požehnáhním v tomto světě. Nikoli plněním jakého si seznamu dobrých věcí a dobrých slov ani dodržováním vysoké morálky. Ale pouhým pokleknutím do života druhého, kde i my v jedné ruce přineseme cosi nebeského a druhou rukou pomůžeme vzít tíž tohoto člověka.  

Dnes již víme, že požehnání můžeme nejenom slyšet a vidět, a udělit, ale se ním dokonce sami stát: „Totálně jsem tě požehnal“ stačí, že na to budeš pamatovat a připomínat si to, a stávat se pro druhé požehnáním se stane pro tebe tak přirozeným a snadným, jako je to pro mě směrem k tobě.“