Květná neděle

Matouš 21: 1 - 9: Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně.  A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‚Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘  Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal.  Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“

„Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Tak vítá zástup Ježíše, když přijíždí do Jeruzaléma. My dnes to slovo „Hosanna“ slyšíme skoro stejně jako „Haleluja“ – jako radostný výkřik chvály. Ale původně znamenalo něco trochu jiného. Ve Starém zákoně znamená „Hosanna“ doslova: „Zachraň!“ „Pomoz!“ „Spas nás!“ Tak se modlí žalmista v žalmu 118: „Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru!“ Hosanna je tedy volání člověka, který potřebuje Boží zásah, volání někoho, kdo ví, že si sám nepomůže. A teprve když Bůh zasáhne, přichází druhé slovo: Haleluja – chvalte Hospodina. Nejprve prosba. Potom radost. A právě tak to vidíme v dnešním příběhu.

Ježíš přichází do Jeruzaléma a kolem něj jde zástup lidí. Dav je v evangeliích důležitý. Někdy je nadšený, jindy zmatený, někdy se bojí, jindy křičí radostí. Je to směs různých lidí: jsou tam ti, které Ježíš uzdravil, ti, kteří slyšeli jeho slova, ti, kteří přišli ze zvědavosti, a jistě i ti, kteří ještě pořád nevědí, co si o něm vlastně myslet. A právě takový je každý dav. Je složený z jednotlivých lidí – každý má svůj příběh, své starosti, své naděje. Evangelium nám vlastně říká, že i my v tom zástupu stojíme. Jdeme s ostatními po cestě.

Možná si to můžeme představit docela konkrétně. Jsme poutníci a máme na sobě plášť, cestovní plášť, který s námi šel dlouhou cestu. Takový plášť toho hodně pamatuje. Je na něm prach z cest, který se na něj nalepil během let, jsou na něm stopy deště, když jsme zmokli. Možná se někde natrhnul o trnitý keř, když jsme se snažili vyhnout těžkému rozhodnutí. Možná je někde ušpiněný blátem z chvíle, kdy jsme se schovali do jeskyně lhostejnosti. Takový plášť je vlastně obraz našeho života. Nese naše radosti i smutky, naše chyby i naděje. A právě takové pláště lidé v dnešním příběhu pokládají Ježíši na cestu. Není to jen slavnostní gesto. Je to něco osobního. Jako by říkali: Pane, tohle je náš život. Tohle všechno jsme. A dáváme to pod tvoje nohy.

Ježíš přijíždí na oslátku. Ne jako vojevůdce na koni, ne jako král v průvodu vojska. Přichází pokorně. A přece lidé cítí, že se děje něco velkého. Volají: Hosanna! Zachraň nás! A zároveň už se radují. Možná proto, že mnozí z nich už něco s Ježíšem zažili. Někdo byl uzdraven, někdo slyšel slova, která mu změnila život, někdo viděl, jak Ježíš nasytil zástupy. A tak v jejich srdcích roste naděje: možná je to opravdu ten, který přináší Boží záchranu.

A právě tady bych si dovolil krátkou odbočku. Nedávno jsem četl jednu detektivku z Příběhů otce Browna. Jeden příběh se odehrává v muzeu voskových figurín. U dveří tam stál muž – říkejme mu Alfonso. Jeho práce byla kontrolovat vstupenky. Ale majitel muzea dostal zvláštní nápad a nechal vyrobit Alfonsovu voskovou figurínu. Figurína stála vlevo od dveří, Alfonso vpravo. A návštěvníci měli poznat, kdo z nich je živý. Alfonsova výplata závisela na tom, jak dobře dokáže stát nehybně. Za každého návštěvníka, který omylem podal lístek voskové figuríně, dostal malý bonus. Takto pracoval skoro třicet let. Pečlivě se staral o svůj vzhled, barvil si vlasy, pečlivě se holil, aby vypadal pořád stejně mladě jako jeho vosková podoba, a každý den stál u dveří a snažil se být co nejvíc nehybný. Ale všiml si jedné zvláštní věci: byly dny, kdy lidé téměř vždy poznali, kdo je živý, a byly dny, kdy se mýlili. Nejvíce se mýlili tehdy, když měl Alfonso starosti – když byla jeho žena nemocná, když jeho syn přišel o práci, když na něj dolehla tíha života. Tehdy byl prý „voskovější než celé muzeum“ a lidé často šli nejprve k figuríně. Ale byly i jiné dny: když se ženil, když se mu narodil syn, když se narodil jeho vnuk. Tehdy si skoro nikdo nespletl, kdo je živý. Radost se totiž nedá zakrýt. Radost se nedá znehybnit do vosku.

A já myslím, že ten příběh něco říká i o nás. Člověk může někdy žít tak, že je vlastně trochu jako vosková figurína. Dělá věci ze zvyku, opakuje stále stejné pohyby a jeho život jako by ztuhl. Ale setkání s něčím opravdu živým člověka promění. A právě tak působí Ježíš. Když vstupuje do Jeruzaléma, dívá se na tváře lidí kolem sebe. Vidí jejich pláště položené na cestě, vidí jejich naději i jejich strach. Ale teď se jejich tváře proměňují. Protože radost, která přichází z Boží blízkosti, se nedá zamaskovat. Nedá se převést do vosku.

A to je možná otázka i pro nás. Když jdeme životem s Kristem – je to na nás vidět? Je v našem životě poznat, že jsme potkali někoho živého? Že jsme potkali toho, kdo slyší naše Hosanna, naše prosby o pomoc, a který nám dává důvod k Haleluja – k radosti a chvále?

Ježíš vjíždí do Jeruzaléma po cestě pokryté plášti, po pláštích plných prachu, starostí, chyb i nadějí. A jede dál. Jede vstříc tomu, co ho čeká – utrpení, kříži, smrti. Ale právě tam se ukáže, že Boží odpověď na naše Hosanna je skutečná, protože jeho cesta vede ke vzkříšení. A proto dnes můžeme volat obojí: Hosanna – Pane, zachraň nás. A zároveň Haleluja – chvála Bohu. Protože ten, který přijíždí na oslátku, přináší život. A ten život proměňuje i nás, abychom nebyli voskové figuríny, ale lidé, na kterých je poznat, že Kristus vstoupil do jejich života. Haleluja.