Letnice

Jan 14: 15 - 17: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.

Pamatujete si vy muži, ten den, kdy se vám narodilo prvorozené dítě? Pro mě nejšťastnější den v životě. 11hodinový těžký porod mé ženy v bolestech. Držel jsem ji za ruku a povzbuzoval. To bylo vše, co jsem za těch dlouhých 11 hodin mohl tehdy udělat. Byl jsem u toho od začátku do poslední minuty. Po pár desítkách vteřinách života mojí dcery na tomto světě jsem ji již držel na rukách před vážením a lékařskou přehlídkou. Neopakovatelný zážitek. Záhy začaly přicházet gratulace, a ještě v ten den nám na faru lidé nosili dary pro moji Kristínku: od postýlky, přes peřinky až po zlaté náušnice od sester v Čejkovicích. V první den života mojí dcery jsem doma já Otec, skládal postýlku, chystal pokoj pro mojí dceru a na internetu hledal hračky pro mé dítě. To my, otcové, běžně děláme.

V den, kdy se nebeskému Otci má narodit vytoužená prvorozená dcera: církev, je od začátku do konce jejího porodu přítomen. Posiluje Pánovy učedníky, drží je ruku, stírá pot, pomáhá jim s obavami a strachem z bolesti a dělá všechno pro to, aby nakonec s jeho pomocí porodili jeho milovanou dceru do tohoto světa. Když se tak nakonec stalo, svět tehdy neposlal žádné gratulace na mobilech: svět se jeho dceři vysmíval; nikdo jí nedaroval žádné zlaté náušnice, ani košilka s peřinkou; Bůh Otec ani netrávil první den jejího života skládáním postýlky. Nenakupoval ani hračky. Udělal to jinak: daroval své dceři takový dar, který ani ne za den – pouze za pár minut – dokáže z křehkého bojáclivého dítěte udělat silného a odvážného člověka. To je něco, co nikdo z lidí nedokáže.

Najednou těch pár učedníků, kteří ze strachu o život zůstávali zavřeni v domě, vychází ven a nedokáže více mlčet; nedokáže více být ve strachu za zavřenými dveřmi. Petr – ten, který tři krát zapřel; ten, který po smrti Páně řekl: „Jdu znovu lovit ryby!“ mocí tohoto Otcova daru taky dospěl: doslova za pár hodin. Vyjde ven a s tímto darem ve hrudi pronáší první kázání církve v dějinách. Postupně mocí tohoto Božího daru rodící se církvi mění pár mužů a pár žen tvář celého tehdy známého světa.

Proč je však od nepaměti symbolem pro tento vzácný a mocný Boří dar církvi křehká a hloupoučká holubice? Právě tak nacházíme tento Boží dar vyobrazen v mnoha chrámech na zemi. Holubice jako symbol Ducha Svatého. Proč symbolem této majestátní síly, se kterou vyšli apoštolové doslova změnit tehdejší svět, nebyl třeba mocný král zvířat - lev, nebo silný král nebes -orel?  Místo toho nepatrná slabá a hloupoučká holubice.

Co tedy taková křehká holubice závratného dokáže, aby byla v Bibli symbolem tak obrovské moci, jakou je Duch Svatý? Jedna starobylá indická bajka, která vznikla dvě století před našim dnešním příběhem nám to snad pomůže líp pochopit:

Jeden lovec v lese nastražil síť na ptáky a mezi očka nasypal chutná zrna. Z větve vysokého stromu lovce pozorovala osamělá holubice. Ihned začala do celého lesa výstražně volat na všechny ptáky: „nepokoušejte se zobat zrno na zemi. Lovec tam natáhl síť. Jakmile sletíte dolů, zamotají se vám nohy do sítě a kvůli pár zrnkům přijdete o život“. Zdálky se však blížilo k lesu početné hejno ptáčků. Hejno usedlo v koruně stromu. Nedbalo na volání holubice. Zrna byla hodně lákavá. Po chvíli většina ptáčků sletěla dolů. Zobli pár chutných zrn a když chtěli vzlétnou vzhůru ke svým kamarádům, najednou to nešlo. Nohy měly zamotané v síti. Když to viděli zbylé ptáčky v bezpečí koruny stromu, ve strachu chtěli uletět pryč.  Holubice, však hlasitě zakřičela „Nebojte se! Všichni spolu se mnou sleťme ihned dolů a zamotejme si i my své nožky do sítě. Důvěřujte mi. Slibuji vám, že zachráníme vaše přátele.“ Hejno se z koruny stromu dalo do pohybu a za pár vteřinek bylo na zemi. „Lovec bude určitě někde poblíž. Dokud nezatáhne síť, musíme všichni na můj povel, najednou zamávat křídly a vyletět do vzduchu i se sítí. To je jediná šance na záchranu – vzít to, co nás tíží a váže k zemi se sebou do nebes.

Hejno na pokyn slabé holubice zamávalo křídly, vzlétlo do vzduchu a se sítí zamotanou do noh ptáčků letělo vzduchem až usedlo o pár stovek metrů dál. Tam ptáčky v klidu přehryzli lana na síti a hejno se zachránilo od prvního do posledního.  

Tato bajka nám krásně ukazuje, co dokáže jedna slabá holubice: dodat síly a odvahy sletět k druhým dolů, dokáže oddaně bojovat za ostatní, sletět druhým na pomoc, motivovat k obětavosti a pomoct společně ponést naši tíhu a břemeno ze země do nebes.

Takovýto je Boží Duch, když sletí shůry k lidem na zemi. V rané církvi Duch nesl přídomek paraklétos – ten, koho si voláme na pomoc. Pomohl církvi za pár minut vyrůst z dítěte na dospělého; pomohl ji proti strachu bojovat nadějí; pomohl ji proti zlobě světa se postavit sílou lásky. Naprosto chudá církev bez zlatých náušnic, šatů, penězi, bez koní a lodí dokázala mocí tohoto daru rychle měnit svět. Ty časy byly tehdy neporovnatelně těžší než dnes. A církev to přesto dokázala. 11 učedníků + nově zvolený apoštol Matěj a farizej Pavel; a Těchto 13 mužů s mocí toho, kterého si denně volali na pomoc, aby společně ponesli a roztrhali každou síť, která je svazuje a neváhali ponést sítě druhých lidí máváním křídly víry. 13 mužů. Přemýšleli jsme, co všechno mocí Ducha ještě s námi v Kloboukách dokáže Bůh, když je nás tu dnes 4x tolik než těch dvanáct? Co všechno ještě může dokázat Duch Boží s námi, kteří slavíme téměř dvoutisící narozeniny církve, a nikoli první jako těch třináct mužů? 

Avšak I náš svět v roce 2026 je náročný. Kromě radostných chvílí se nám leckdy nedaří. Zažíváme dobu nejistoty. Nedaleko od nás zuří válka. Mnoho věcí otřásá klidem, nadějí. Leckdy nejsme ti nebojácní hrdinové víry, jak to rádi v písních vyznáváme. Když však potřebujeme pohladit po duši, nabýt jistoty, nabít se nadějí a božskou motivací,  nebo vysvobodit ze sítě trápení, je dobré zavolat tam nahoru do nebes na onu Boží větev. Tam na korunu Božího stromu a pomoc je ihned na cestě – tak jako v naší dnešní bajce. Duch Boží sletí k nám bleskovou rychlostí. Přichází k nám, volajícím na pomoc: tišit bolest, dodat naděj, motivaci i sílu s našimi sítěmi se odlepit od země a zaletět k nebesům; dává nám sílu zamávat křídly víry a zaletět se všemi starostmi, obavami, nejistotami, strachy, hříchy a trápeními tam, kde budou přehryznuty lana každé sítě, která nám brání létat a těšit se ze svobody Božích dětí.

Voláme jej, božského parakléta, na pomoc i dnes, abychom jako společenství spolu zamávali křídly víry, své sítě vynesli vzhůru do nebes a v bezpečí je zpřetrhali před tím, něž nás Pán v jednotě víry, lásky a naděje zavolá ke svému stolu.