Svátek Cyrila a Metoděje

Jaké je to umět číst a psát?

Kristýnka by vám to dokázala barvitě vysvětlit. Ještě donedávna jsem jí večer před spaním četl pohádky já. Mohla jen poslouchat. A to pouze tehdy, když jsem si na čtení našel čas – tedy večer. Dnes? Kdykoli dostane chuť, vezme si knížku, otevře ji a sama přečte desítky stran příběhu. Písmena člověku otevírají úplně nový svět. Svět, do kterého se bez nich nikdy nedostane.

A možná si ani neuvědomujeme, jak obrovský zázrak to je. My, kteří jsme se číst naučili už jako děti, bereme písmena jako samozřejmost. Každý den čteme zprávy, dopisy, knihy nebo Bibli a ani nás nenapadne, že po většinu lidských dějin byla schopnost číst výsadou několika málo lidí. Většina jen poslouchala. Nemohla sama otevřít knihu, hledat odpovědi ani sama číst Boží slovo. Právě proto je dar písma jedním z největších darů, které může národ dostat.

Jenže jak zapsat řeč pomocí znaků, které neumějí zachytit všechny její zvuky? Jak bychom psali češtinu třeba arabsky, čínsky nebo dokonce latinsky – tak, jak zde psali lidé před příchodem našich slovanských apoštolů?

Právě zde přichází Boží dar. V Konstantinovi posílá Bůh našemu národu něco naprosto mimořádného.

Musíme si uvědomit jednu věc. Nejvzdělanější muž tehdejšího světa – konstantinopolský patriarcha Fótius – posílá na Moravu druhého nejvzdělanějšího člověka své doby. Svého žáka. Svého chráněnce. Muže známého po celé Byzantské říši jako Filosofa.

Konstantin byl legendou devátého století. Knihovník a archivář chrámu Hagia Sofia. Znalec mnoha jazyků. Excelentní řečník a diskutér. Když se vydával na Moravu, nebylo mu ani čtyřicet let. Ovládal řečtinu, latinu, syrštinu, koptštinu, arabštinu i perštinu. A když byl vyslán na Krym do Chazarského kaganátu, naučil se sám plynně chazarsky, aby mohl bez tlumočníků hovořit s tamním vládcem o Bohu. Byl to Bohem obdarovaný génius devátého století.

A právě takového člověka Bůh neposílá na císařský dvůr ani do některého z velkých kulturních center světa. Neposílá jej do Říma ani do Alexandrie. Posílá ho sem. Do země, kterou tehdejší vzdělanci považovali za vzdálený okraj civilizovaného světa. To samo o sobě něco vypovídá o Božím způsobu jednání. Bůh totiž velmi často obrací lidské představy naruby. To nejcennější neposílá tam, kde je největší sláva, ale tam, kde je největší potřeba.

A uvědomte si ještě jednu věc. Jak obrovské riziko podstoupil patriarcha Fótius, když tohoto mimořádného mladého muže posílal více než dva tisíce kilometrů do neznáma. Přes Balkán, přes pohoří, přes kraje plné nepřátelských a divokých kmenů. Výběr mu usnadnila jediná skutečnost. Oba bratři měli řeckého otce, ale jejich maminka mluvila slovanským nářečím okolí Soluně. Přesto poslat největší intelektuální poklad celé říše tak daleko znamenalo obrovskou odvahu. Jak pro Fótia, tak pro Konstantina a Metoděje.

A právě Konstantin se stal největším darem, jaký zdejší lid za první tisíciletí po Kristově smrti dostal. Dnes si připomínáme už 1163 let od chvíle, kdy v květnu roku 863 oba bratři překročili hranice Velkomoravské říše.

Konstantin však nikdy nezapomněl, odkud svůj dar dostal. Věděl, že schopnost učit se, přesvědčivě mluvit a tvořit není jeho zásluha. Je to Boží dar. A stejně tak věděl, že písmena mohou být Božím darem. Protože tehdy bylo možné Boha lidem ukázat jen dvěma způsoby – ikonou nebo písmem.

Podle známé legendy sestavil během jediné noci, osvícen Duchem svatým, nové písmo pro Slověny. Dnes víme, že to legenda nejspíš není historicky přesné. Vytvořit hlaholici byla práce mnohem delší. Jenže Konstantin byl natolik výjimečný, že vytvořil písmo, jaké nemá ve světě obdoby.

Jeho znaky nevznikaly náhodně. Vycházely z nejdůležitějších křesťanských symbolů. Ze kříže. Z kruhu – znamení Boží věčnosti. A z trojúhelníku – symbolu Nejsvětější Trojice. Chtěl, aby kdykoli Slověn vezme do ruky pero, měl před očima Boha.

To je něco, co si dnes jen těžko dokážeme představit. Dnes vybíráme písmo podle toho, jestli se nám líbí nebo jestli se dobře čte na obrazovce počítače. Konstantin však přemýšlel úplně jinak. Každý tah pera měl člověku připomínat, že slovo není jen prostředkem dorozumívání. Slovo může člověka povzbudit, zranit, zachránit nebo přivést k Bohu. Proto i samotná podoba písmen měla člověka vést k úctě před Bohem.

Konstantin navíc sestavil svou abecedu úplně jinak než latinku. Přiblížil se spíše hebrejštině. Tam totiž každé písmeno není jen hláskou. Každé písmeno nese svůj vlastní význam. A stejně je tomu v hlaholici. Když přečteme její názvy od začátku až do konce, nevznikne jen seznam písmen. Vznikne první Konstantinovo poselství našemu národu. Ne slavná věta z Proglasu, ale napomenutí, které odříkával každý žák, když se učil novou abecedu:

„Já písmena poznám a písmo je pokladem. Pracujte pilně, pozemšťané, jak se sluší na lidi. Pochopte, že On je náš pokoj. Hlásejte Slovo silně. Učení je Boží dar. Vnikejte do něj, abyste dosáhli Světla.“

To je první odkaz, který Konstantin poslal Velké Moravě. Ještě dříve, než napsal Proglas. Ještě dříve, než vstoupil na naši půdu.

A podívejte se, jak promyšleně jednotlivá písmena vytvořil. První písmeno – Az, tedy „Já“ – má podobu kříže. Protože bez Kristova kříže člověk nenajde naději. Druhé písmeno – Buky, tedy „písmena“ – připomíná Trojici sestupující k lidem. Písmeno Vědě, poznání, a písmeno Dobro jsou téměř stejná. Jen obrácená. Jako by Konstantin chtěl říci, že pravé poznání Boha a skutečné dobro jsou dvě strany jediné mince. Písmeno Ljudi vychází ze znaku dobra, jehož oba zaoblené konce již spojuje oblouk. Lidé mají být spojováni Božím dobrem. A písmeno Zemlja – země – je ovál protnut znakem pokoje. Není to nádherná symbolika?

Dokonce i střed celé abecedy tvoří písmeno Pokoj. Má tvar řeckého christogramu: PX. Protože právě pokoj je srdcem evangelia, a pravý pokoj, který přináší Kristus má být středem lidského života, mluvení, psaní i učení.

A ještě jedna zajímavost. Hlaholice byla snad jediným písmem na světě, které nebylo vytvořeno pro obchod, politiku ani válku. Bylo vytvořeno pro Boha. První knihy napsané hlaholicí byly evangelia, liturgické texty, modlitby a bohoslužebné knihy. Teprve pozdější cyrilice se stala písmem každodenního života. Hlaholice zůstala písmem Božích věcí.

Není vlastně náhodou, že evangelista Jan nezačíná své evangelium slovy: „Na počátku byl chrám.“ Ani neříká: „Na počátku byl zákon.“ Říká: „Na počátku bylo Slovo.“ Bůh se rozhodl vstoupit do lidských dějin právě skrze Slovo. A proto Konstantin věnoval tolik úsilí tomu, aby toto Slovo mohl slyšet a číst i náš národ ve svém vlastním jazyce. Nepřinesl nám jen nové písmo. Přinesl nám možnost, aby Boží slovo zaznělo doma, v řeči, které lidé rozuměli.

A díky tomu mohl zdejší člověk číst evangelium stejně radostně, jako dnes Kristýnka čte své  knížky. I ona už několik let ví, že písmena jsou poklad. Ale tím větším pokladem jsou tehdy, když skrze ně čteme Boží příběh nebo když sami píšeme příběh o Boží lásce.

Dnes se můžeme učit desítky jazyků. Můžeme psát stovkami různých písem. Ale ani jedno z nich nemá tu zvláštní vlastnost, že už samotné odříkávání jeho abecedy je vyznáním víry. To dokázala pouze staroslověnština se svou hlaholicí. A právě tento odkaz zanechal Konstantin nejen Velké Moravě. Zanechal jej i nám.

Poslechněme si jej ještě jednou:

Az buky vědě. Glagol dobro jest. Živěte dzělo zemlja i iže kako ljudi. Myslite naš on pokoj. Rci slovo tvrdo. Úk fert chěr. Cí črve šta bra jese siatě.

„Já písmena poznám a písmo je pokladem. Pracujte pilně, jak se sluší na lidi. Pochopte, že On je náš pokoj. Hlásejte Slovo silně. Učení přináší Krista. Poznávejte je a pronikejte do něj, abyste se sami stali světlem.“

Možná dnes už hlaholicí nepíšeme. Přesto její poselství zůstává živé. Každý z nás bere denně do ruky pero, mobil nebo klávesnici. Každý den vyslovíme stovky slov a napíšeme desítky vět. Otázkou není, zda budeme psát. Otázkou je, co budou naše slova lidem přinášet. Budou rozdmychávat strach, hněv a rozdělení? Nebo ponesou pokoj, pravdu a naději, kterou chtěl Konstantin vložit už do prvního písmene své abecedy?

Když Bůh vzal do rukou obyčejná písmena, vzniklo evangelium v jazyce našeho národa. Když vzal do rukou Konstantina a Metoděje, změnil dějiny Velké Moravy. A když dnes vezme do rukou naše ústa, naše slova a naše životy, může měnit dějiny znovu. Protože Bůh stále píše svůj příběh. Jen už jej nepíše na pergamen. Píše jej do lidských srdcí. A k tomu chce použít i každého z nás.