Závěř školního roku (rodinná neděle a skauti)

Milé děti, milí mladí přátelé, milí rodiče,

zakončili jste další školní nebo akademický rok. Učitelé, učebnice a křída – to vás provázelo další dlouhý rok vašeho života. Každý z vás má svého oblíbeného učitele, předmět, který ho nejvíce baví, a určitě také sen, čím by jednou chtěl být. Od abecedy a základních počtů kráčí každý z vás cestu ke své vysněné práci a povolání. A to nejde bez dobrých učitelů.

Já jsem do školy chodil dlouhých třiadvacet let svého života. Učilo mě mnoho různých učitelů. Někteří mi moc nedali a ani si na ně dnes nevzpomenu. Jiní mi dali tolik, že jim dodnes děkuji, když je potkám v Tatrách na ulici nebo v Bratislavě na univerzitě. Půlku svého dosavadního života jsem strávil ve škole a nabíráním vědomostí. Dlouho, že? Jenže ve skutečnosti se učím ve škole ještě déle. Do školy vstávám každé ráno dokonce i teď.

Možná se divíte, kam ten bratr farář po tolika letech vzdělávání ještě chodí do školy. Každé ráno však vstávám do té školy, o které píše král David v sedmi zvláštních žalmech. Je to škola s nejlepším učitelem na světě. David si uvědomuje, že je stále co se učit, a staví se do role žáka, který se učí abecedu – Boží, nebeskou abecedu.

Tyto žalmy sestavil jako žák Boží školy naprosto jedinečně. Před každý verš a každé velké poznání života napsal jedno písmeno abecedy. Od alef po taw. Po našem od A až do Z. Celá abeceda, celý život, všechno, co je, co člověk má a za čím kráčí, sny, těžkosti i jejich řešení, všechno je tu uvedeno pod jednotlivými písmeny.

První z těchto sedmi žalmů, který jsme dnes i zpívali jako první píseň, je sestaven naprosto unikátně: připomnělo mi to moji Kristínku, když jsem ve čtvrtek odpoledne vešel do jejího pokoje. Seděla na koberci s papírem a tužkou a cosi psala. Ptám se jí: „Miláčku, co píšeš?“ – „Tvořím děkovnou básničku paní učitelce Petřášové.“ Tak jsem se moc potěšil, že moje dítě má v srdci vděčnost ke své paní učitelce.

Když se podíváme na Davidův 25. žalm, vypadá taky jako děkovná báseň panu učiteli od jeho žáka. O něco takového se král David přesně pokusil. Vzdát hold, dík a úctu nejlepšímu učiteli svého života. Poděkovat mu a vyjádřit touhu přicházet k němu a učit se dál – v dalším roce svého života.

Každý žalm je přece báseň nebo veršovaná modlitba nebo veršované poděkování. Dle umělé inteligence by Davidův 25. žalm mohl být čímsi takovýmto: krásně vyzdobeným děkovným listem žáka s veršovaným vyznáním poděkování a úcty tomu nejlepšímu učiteli Davidova života – Bohu.

Proto v prvním verši nesmí chybět jméno. Něco jako: „Drahá paní učitelko Jano…“ Na začátku stojí Bůh, jeho jméno Jahve. To Elenka s Kristýnkou znají z náboženství. Bůh se takto představil Mojžíšovi z hořícího keře. Jahve znamená „ten, který je, ten, který bude“ – První verš, kterým poděkování Bohu učiteli začíná, se dá přeložit i takto: „K tobě, který jsi tu vždy pro mě byl, vždy jsi a vždy tu pro mě budeš, pozvedám své oči.“ To stojí na začátku: jméno učitele, Jahve. Na konci, v posledním verši, je však Bůh označen majestátním a oslavným slovem Elohim. Bůh na začátku i na konci tohoto poděkování a mezi tím pokora, vděčnost a touha učit se od Boha učitele i nadále.

Když je to poděkování Bohu učiteli, asi bychom čekali, že buď o učení, nebo aspoň slova „drahý pane učiteli“ najdeme na začátku této básně. Vždyť tak se přece děkovné básničky učitelům a učitelkám píšou: zvyknou začínat slovy: drahá paní učitelko / drahý pane učiteli. David to udělal jinak: první slova o učení jsou až ve čtvrtém verši. Ve čtvrtém verši prosí: „Pouč mě o svých cestách.“ V pátém verši pak říká: „Veď mě a vyučuj mě své pravdě.“ Proč to tak udělal? Čtvrté písmeno hebrejské abecedy (dalet) mělo již v Davidových časech před třemi tisíci lety tvar zavřených dveří. Páté písmeno zase připomínalo dveře s klikou, které lze otevřít dokořán. Tím, že David začíná mluvit o vyučení Bohem ve 4. verši a dokončí to v 5., vyznává Bohu, že učit se od Něho dokáže otevírat mnoho zavřených dveří v životě.

Především dveře našeho vlastního srdce, abychom lépe rozuměli i svým zavřeným komnatám, otevřeli se pro radost, naději, lásku. Když tě učí učitel Bůh ve své škole, postupně otevíráš dveře svého srdce tak, že hlouběji rozumíš svým radostem, obavám, úspěchům, ale i chybám a selháním. A nejen to. Učit se od Boha nám pomáhá odemykat také dveře srdcí druhých lidí – láskou, nadějí, odpuštěním a pokorou. Milovat a s láskou pomáhat, obejmout, podepřít, odpustit a nepovyšovat se nad druhé. Tohle všechno pohromadě vás žádná pozemská škola nenaučí. Tohle nenajdete v učebnicích ani v učebních plánech. Proto vím stejně jako král David, jak dobré je zajít si aspoň občas na vyučovací hodinu do té Boží školy, kde učí učitel Bůh.

Tam se nepíše obyčejnou křídou na tabuli. Bůh v této škole píše podobně jako naše děti dnes. Pojďte, doneste své výtvory a položte je tady do tohoto červeného srdce na schodech. (výtvory, srdíčka) Stejně jako děti a mládež Bůh svojí rukou píše své lekce a vzkazy ve své škole do srdcí. Mé a tvé srdce je Boží tabulí. Křídu na školní tabuli smaže jedním tahem houbička v ruce týdeníka. Ale Boží křídu na srdci si poneseš všude a vždycky. To, co napíše Boží ruka do srdce, je nesmazatelné. Člověk může před tím zavírat oči a dívat se jinam, ale to, co do lidského srdce napíše Bůh, to tam navždy zůstane. A každý den tam cosi nového přibývá. Každý nový den Boží ruka tou nesmazatelnou křídou napíše nějakou důležitou lekci do života přímo na mé a tvé srdce. A přesto má Bůh jako učitel ještě spoustu místa, kam může dál psát. To je soukromá tabule Boží školy pro každého z nás.

Bůh má však ještě jednu krásnou tabuli, na kterou pro nás každý den píše. Tuto tabuli můžeme všichni vidět vlastníma očima. Naši skauti by nám o ní dokázali vyprávět celé hodiny. Tušíte, co je touto veřejnou Boží tabulí pro celé lidstvo?

Napoví nám druhý list, který dnes děti dostaly s úkolem jej vybarvit a napsat na něj něco pěkného o přírodě. Tou druhou tabulí je právě příroda. Každé stéblo trávy, každé zrníčko, každá buňka jsou odkazem Boží ruky. Příroda a její krása, kterou pro mě i pro tebe stvořila Boží ruka, nám říkají: Zastav se. Oddechni si. Nadýchni se krásy, klidu a pokoje. Ať už stojíš u obyčejného stébla trávy, nebo před majestátními horami, přemýšlej o svém životě, který má svůj cíl a své místo v tomto vesmíru právě tady a právě teď. Můj přítel, husitský biskup Juraj Dovala, rád říká: „Příroda, to je páté evangelium; není psané na svitku ani papíře, ale ve stéblu, srně, listu, hlíně, prachu, tichu a nádheře.“ V přírodě můžeme objevovat sebe samotné i úžasnost toho nejlepšího učitele v celém vesmíru – Boha. Kamkoli pohlédneš, čehokoli se tvá ruka dotkne, vše nese otisk Boží ruky a nějaké poselství do tvého života.

Takto učí Bůh člověka i díky té druhé, veřejné tabuli, kterou smí vidět a číst oči každého člověka: skrze krásu přírody otevírat zavřené dveře a vykročit k dobrému cíli vlastního života.

A tak v době, kdy budeme dávat květiny a poděkování učitelům ve školách, poděkujme dnes jako David také Bohu, jako nejlepšímu učiteli našich životů. U něj se přece učíme tomu, co nás žádná pozemská škola takhle krásně pohromadě nenaučí.

Děti, pojďte sem, tři z vás, vezměte si šipku a zapíchněte ji přímo do středu terče. Toto přesně znamená hebrejské slovo járá – vyučovat, učit, kterým David opisuje učitele Boha. Nikoli nabírat vědomosti, ale pomoci trefit se do vytýčeného cíle. A tím cílem, kterému nás učí Bůh, je, aby ve světě bylo více lásky, naděje, objetí, nezištné pomoci, odpuštění, pokoje a porozumění.

A právě proto stojí za to chodit na vyučování také do této Boží školy i tehdy, když se na dva měsíce zavřou brány našich škol pozemských. Amen.