Zjevení Páně

Epifanie 2026 (Pohled na hvězdy který mění - Tycho Brahe).pdf

Matouš 2: Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.

Lidstvo od nepaměti sledovalo nebe: pohyb slunce, které každý den ráno vítězí nad temnotou; pohyb mocného měsíce, který svítí i ve tmě; a postavení hvězd z čehož předpověděli dobrá i špatná znamení.  Na nebe lidstvo hledí již statisíce let. S obdivem a se snahou číst co nám zde na Zemi chtějí nebesa říct.

Dokonce už tak obyčejná věc, jakou je náš letopočet, je sestaven díky pohledu na oblohu. Tu noční, kterou máme před sebou i v příběhu třech mudrců. Mnich a astronom Dionýzios Exiguus byl papežem Janem I. Roku 525 požádán, aby sestavil na 95 let dopředu termíny Velikonoc. To nešlo bez sledování měsíce kvůli prvnímu úplňku po jarní rovnodennosti. V době, kdy se letopočet určoval od prvního roku vlády Diokletiána, si mnich řekl: „Naše roky a naše budoucnost patří Kristu, nebudeme více roky počítat dle vlády císaře, ale od narození Páně.“ A začal počítat na základě dat v evangeliích a církevních historických záznamů. Bez snahy sledovat oblohu z měsíce a rovnodennosti se dopočítat správného data Velikonoc na 95 let dopředu, by náš letopočet nevznikl. Co na tom, že se Dionýsos sekl ve výpočtech až o 5 let?

Pohled vzhůru na nebe, dokázal cosi podstatného pro lidi změnit! Počítání roků, na niž byli zvyklí stovky let. Pohled vzhůru na nebe, donutil Dionýza přehodnotit běh věcí zde na Zemi a dát jim nový směr v podobě nového kalendáře.  

Kdo se poctivě dívá vzhůru na nebe, častokrát zůstane pořádně změněn zde na Zemi. Chaldejští astrologové měli sledování nebes jako svoji profesi. Poznali dokonale oblohu, souhvězdí, byli to matematičtí borci, kteří věděli přesně vypočítat, kde na nebi kdy která hvězda bude. Vykládali sny a znamení právě z postavení nebeských těles. A najednou 9. března roku 5 před Kristem hvězda. Právě u vedle hlavni hvězdy souhvězdí Orla, které v mezopotámské tradici symbolizuje nebeského posla. Hvězda tak jasná, že ji zaznamenaly i dobové záznamy v daleké Číně jako „sui-hsing“ (koštěcí hvězda); tak jasná, že ji je vidět docela dobře dokonce před den po dobu 70 dnů. Mágové – profíci v sledování nebes a čtení nebeských znamení – jsou v šoku, ale okamžitě vědí, která bije: nebesa sešlou posla. Chvost této hvězdy ukazuje na západ. Nebe je vyruší ale i motivuje. Pohled na nebe jim dodává sílu doufat, že nebesa promluvila nebo promluví narozením božského posla, i motivuje sednout na velbloudy a s karavanou jít až tak daleko na západ, jak to jde. V životě by je nenapadlo, že podniknou tak dalekou cestu díky svému povolání. Ale když nebe dá znamení, když nebe promluví do lidského pohledu směrem tam vzhůru, přichází síla naděje a síla motivace s jakou tito chaldejští muži podniknou nejdelší cestu jejich životů.  

Obyčejný pohled na nebe s ochotou se od nebes učit a nebesům naslouchat, se stává neobyčejným: mění myšlení, tvaruje vnitro těchto mužů, zalije je nadějí, že daleko na západě najdou božského posla; Obyčejný pohled do nebe dává sílu a odvahu k náročné 1300 km dlouhé cestě přes pouště a přes hory. Pohled na nebe nemá sílu změnit pouze kalendáře. Pohled na nebe dokáže zásadně změnit lidskou duši.  Takovou sílu má pozvednutí očí k nebesům ve správnou chvíli.  

Protože nebesa mluví, ač nemají svá ústa. Někdy k zachycení jejich Boží řeči vyzývající k přehodnocení dosavadních názorů a dosavadní cesty stačí obyčejný hvězdářský dalekohled. Jako třeba u jednoho slavného muže, kterému se obrátil život na ruby taky obyčejným pohledem na nebe v jeden večer roku 1527.

V tento večer dánský astronom Tycho Brahe vyšel s dalekohledem ven na balkon podívat se na oblohu. Nebylo to nic neobvyklého. Měření dělal každý den. Zapisoval pohyb hvězd, planet a měsíce. Nebe znal dokonale. Znal ho tak dokonale, že dokázal s jistotou říct, v jakém souhvězdí, jaká hvězda má být, kde bude, ve který den měsíc a kde se kdy budou nacházet planety. Udělal pár kroků, a dnes … nepotřeboval ani dalekohled. To, co viděl vlastníma očima, byl šok. V souhvězdí Kasiopeia zářila hvězda, která tam nikdy předtím nebyla. Byla jasná. Dokonce tak jasná, že byla viditelná i za dne. Zaznačil si to do poznámek, ale nedalo mu to spávat. Vždyť církev od nepaměti učí, že nebe je neměnné. Přehodnocoval a měřil pouze toto místo po dobu několika týdnů. Teď bylo jasné, že nebe se změnilo.

Ale jak to říct světu? Světu, který žije již 1500 let světonázorem: „Pod měsícem změna, nad měsícem božská stálost a jistota?“ Změna je tedy možná jenom pod měsícem, zde na Zemi, a nad měsícem stálá neměnná noční obloha má vyjadřovat neměnnou božskou jistotu a věčnou neměnnou slávu jeho stvořitelského díla a jeho zákonů. Neměnné nebe řídící se podle předvídatelných zákonů se chápalo i jako vyjádření Boží neochvějné věrnosti pro nás proměnlivé lidi. Takovéto nebe bylo pro tehdejšího věřícího člověka nesmírnou nadějí kdykoli na ně pohlédl. Tycho Brahe však cítil Boha ještě více než jindy právě z toho úžasného pohledu na nebe, které ožilo; nyní cítil ještě víc Boží blízkost, s novým pohledem na věci – díky jasu jedné jediné hvězdy, která tam neměla vůbec být.

Jak ale řeknout, že najednou nebesa promluvila skrze jedinou jasnou hvězdu, která tam dosud nebyla? Jak říct světu, že tato jediná jasná hvězda nutí nás lidi přehodnotit dosavadní poznání a zásadní dosavadní jistoty?  

Brahe chtěl najít síly a odvahy říct to, co bylo zakázané, protože právě v nebi, které není statické ale živé, ještě více nalézal Boha Stvořitele. Toho, který pro něj stvořil novou jasnou hvězdu; hvězdu skrze jejíž jas říkal Bůh věřícímu Brahemu: „pořád tvořím nové věci! Vnímej moji slávu i moji krásu ještě hlouběji než dosud. Vnímej z jasu této hvězdy, jak blízko k tobě jsem, když svýma očima vidíš zrod nové hvězdy, kterou stvořily mé ruky.“ Takhle nějak Brahe tehdy chápal, že touto hvězdou k němu promlouvá samotný Bůh.

Brahe se však lekl následků a církevní doktrínu o neměnnosti nebe přímo nenapadl. Publikoval pouze své výpočty a tabulky. Vnitřně však věděl to samé, co naši mágové: „Bůh je k nám ještě blíž, než jsme si mysleli, protože promluvil skrze jasnou hvězdu“ Z jasu jediné hvězdy procítil, jak blízko k člověku dokáže být Bůh – až tak, že jej člověk ze Země vidí při stvořitelském činu konat nové věci na nebi a slyší k němu mluvit obyčejným pohledem na nebe.

Brahe na rozdíl od mágů, nenašel odvahu ke své „nejdelší cestě života přes pouště a hory“. Nenašel odvahu jít se svým objevem před církev. Publikoval pouze tabulky a výpočty. Přesto jej jediný pohled na nebe v onu noc roku 1527 zcela změnil. Změnil svůj světonázor. Pohled na nebesa jej přinutil přemýšlet a přehodnocovat. Pod zářící noční oblohou s očima směrem k nebi změnil své smýšlení o Zemi, i o Bohu na nebesích a tento pohled mu dal pocit neskutečné jistoty a radosti, že cítí blízkost Boha, který před jeho očima tvoří novou hvězdu na nebi.

Dnes nám na nebi v lednu 2026 nesvítí žádná kometa. V noci dokonce nesvítí ani jedna hvězda. Je zamračené a padá sníh. Nic nás netahá dnes pohlédnout na zamračené ošklivé nebe. Vždyť tam není co vidět. Ani tomu sluníčku přes den se moc nechce. A přesto oči víry smí hledět i dnes ráno i přes sníh, mlhu a mraky tam vzhůru, kde Bůh před 2000 lety napsal celému světu v jasu jedné komety: „Jsem k vám blíž, než si dovedete představit. Pociťte moji blízkost k vám: tato hvězda se nezrodila daleko ve vesmíru. Nejprve přišla k vám na nebe jako znamení a pak z nebe sestoupila a narodila se přímo ve vašem středě a před vašimi zraky.  Vaše ruce se jí dotýkaly; Vaše lidské ruce ji učily dělat první kroky a říkat první slova. Vaše oči ji viděly růst a denně svítit do temnot. Vaše srdce cítily, že s ní nebesa přišly k vám na Zem. Přesto je vaše lidské ruce zabily.  Jejím jasem bylo světlo lásky, naděje a odpuštění. Tento jas žádné lidské ruky zničit nedokážou. Žádný oblak ani sněhové mračno její jas nezastíní. Proto svítí i dnes: jasně přes celé nebe ve dne i v noci. Pozvedni oči k mým nebesům a k mé hvězdě. Pohled na ni dodává sílu a motivaci k náročným cestám života, odvahu změnit pohled na věci, a správný směr krokům tvého života.“   

Amen.