Břemeno, které netíží (začátek školního roku)

Kázání nesení břemen v batohu (začátek školního roku).pdf

Matouš 11: 28 – 30: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svých duší. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Zase ty těžké batohy. Co v tom ty naše děti vláčí? Někdy to na zádech mají těžší než naše týdenní nákupy. Záda jsou pod tlakem, ramena otlačena popruhy a takhle chodí naše ratolesti do školy každý den. S těžkými batohy plnými sešitů a knih. Každý předmět má přece tu svoji knihu, ten svůj pracovní sešit, ten svůj sešit na poznámky. Když je těch předmětů 5 nebo šest za den … váha na zádech se ihned ráno nakupí, když to všechno zabalíme do školního batohu.

Ale je to potřeba. Naše děti chtějí být moudré a někam to v životě dotáhnout. Každý jeden z nich má svůj sen o tom, čím jednou bude. I já jsem měl.  Ve vašem věku jsem chtěl být astrofyzik a zkoumat hvězdy, planety, černé díry a záhady vesmíru. Mým vzorem byli Einstein a Stephen Hawking.  Encyklopedie vesmíru od Carla Seagana takhle velkou a hrubou knihu jsem běžně brával do školy v batohu se všema těmi těžkými učebnicemi a sešity. Toužil jsem poznávat a líp rozumět. Kilo a půl váhy v batohu navíc a půl kilometru pěšky do školy. K tomu album poštovních známek a známkový katalog zděděný po mém dědovi, protože sbírání známek byla vášeň kluků naší třídy. Batoh narvaný tak, že jej nešlo ani zapnout a mezi knihy byste nestrčili ani plátek papíru.

Tohle jsem si v plném batohu do školy nosíval já. Byl výtečný žák, a do školy jsem se výslovně těšil s batohem byl plný užitečných věcí (knihy, encyklopedie, album). Přesto v něm pořád nějak zůstávalo místo abych do něj šupl i věci, které se nedají chytit do ruky, a přesto mívají větší váhu než všechny učebnice dohromady a na svých zádech cítíme jejich tíhu a váhu dennodenně.

Já jeden takový napakovaný batoh, jaký jsem nosil do školy ve vašem věku tady mám.  Aha. Zkuste jej. Těžký že? Pojďte mi děcka pomoct: já budu z něho vytahovat věci a vy budete říkat všem zde, co v tom batohu nosím. Ok?

Vytahujeme učebnice. (Matematika, čeština, Přírodověda, Angličtina …) (...pokračování kázání, kde děti vytahují věci)

Jenže, děcka, podívejte se. V tom mém klukovském batohu tehdy zůstalo ještě něco. Jsou to taky knihy, ale tyhle nám žádný učitel nenařídil. Tyhle si tam každé ráno přibalujeme a nosíme do školy úplně sami, schované hluboko uvnitř. Podívejte, co je na nich napsáno.

Tuhle tlustou a těžkou knihu nosíme na zádech a jmenuje se STRACH. Strach z toho, že dostanu špatnou známku, strach ze selhání, strach že se mi někdo bude třeba posmívat.
A tady je další, ta váží snad dvě kila – OBAVY ZE ZKOUŠENÍ. Tu si do školy nosíme taky úplně zbytečně sami.
A pod ní leží ta úplně vespod, která nás tlačí do zad ze všeho nejvíc: NEJISTOTA, jestli to letos vůbec zvládnu a jestli zapadnu mezi kamarády.

Vidíte to? Tohle jsou věci, které v tom batohu nosíme celé dny. Nedají se jen tak vyhodit do koše. A víte co? Teď se podívám na vás dospělé, na rodiče, učitele a prarodiče. Myslíte, že dospělí už školní batohy nenosí?

Všichni jsme žáci v Boží škole života. A my dospělí si do svých neviditelných batohů každý den do práce a do rodiny balíme úplně stejné, ne-li těžší věci. Nosíme v nich strach o budoucnost dětí, obavy, jestli zaplatíme všechny účty, nejistotu v práci, nemoci nebo únavu. Tahle břemena nosíme týdny a měsíce a neumíme je z batohu vytáhnout. Ta váha nás všechny, malé i velké, tlačí na zádech a táhne k zemi.

Ale teď se podívejte úplně na dno, co tam ještě pod tím vším strachem leží zapadlé. (Vytáhnete první zmuchlaný barevný šátek).

Aha, co to je? Obyčejný zmačkaný šátek. Podívejte, je na něm napsáno RADOST. A tady je další – LÁSKA, ODVAHA, POKOJ. Vypadají tak lehce a slabě vedle toho obřího balíku STRACHU, že?

Zkusíme, jestli nám jeden takový šátek pomůže tu váhu unést. (Chytnete šátek RADOST, zavoláte jedno dítě a položíte na něj tu nejtěžší knihu s nápisem STRACH). Zkusíme to zvednout... Jé, podívejte, ten STRACH z toho klouže, padá, neudrží se to. Samotná radost v těžké chvíli někdy nestačí. Když má člověk opravdové obavy, samotný nucený úsměv mu batoh neodlehčí.

Jenže v Bibli jsme dnes slyšeli příběh o Mojžíšovi. Pamatujete si, jak měl ty unavené a těžké ruce v boji? Sám už je neudržel, jeho břemeno únavy bylo moc těžké. Ale Pán Bůh mu poslal přátele – Árona a Chúra. Ti dva přišli, chytli ho z obou stran za ruce. Byli pro unaveného Mojžíše pomocí – dva dary, které když spojili sílu podepřeli ho a přinesli obrovské vítězství nad nepřítelem.

Dobrý Otec Bůh nám na dno našich batohů pod všechny ty učebnice, a to těžké co si tam přibalíme sami, přibalil mnohem více darů nežli dva. My nemáme jako Mojžíš k pomoci pouze sílu dvou silných mužů Arona a Chůra, která nám pomůže s váhou těch věcí které nás tlačí k zemi. Bůh nám na dno batohu každý den přibaluje lásku, odvahu, pokoj, radost, naděj, jistotu. Když jeho dary vytáhneme ze dna batohu, rozprostřeme a svážeme navzájem do jedné velké, pevné sítě s Boží pomocí… podívejte jaké váhy dokážeme ze svých zad pozvednout vzhůru k nebesům.

(...střih do momentu, kdy děti napnou spojené šátky a vytvoří síť...)

A teď všichni chytněte konce a pořádně tu síť z našich šátků napněte! (Děti napnou spojené šátky).

Teď ukážeme všem v kostele, co tyhle spojené Boží dary vlastně vydrží. Začneme tím, co nosíme v batohu do školy nejčastěji.

Sem s těmi učebnicemi! (Položíte na síť matematiku a češtinu). Podívejte, drží to úplně bez problémů. Škola a učení, to tahle síť unese jako nic.

Jenže my jsme si řekli, že v batohu nosíme i věci, které tam dáváme sami a jsou mnohdy těžší než ty učebnice a sešity. Věci, které nás tíží nejvíc.

Zkusíme tam přidat tuhle první těžkou knihu. Je na ní napsáno STRACH. Strach ze špatné známky, strach ze selhání, strach z tlaku okolí, strach z toho, co řeknou ostatní. Dáváme ji doprostřed...
Děcka, držte pevně! Podívejte se na to! I ten STRACH to unese! Síť se mírně prohnula, ale uzly drží!

Ale to není všechno. Přidáme další balík. Tuhle dvoukilovou knihu OBAVY ZE ZKOUŠENÍ. Ten pocit, když člověk stojí před tabulí a má úplné okno. Pokládám ji na ten strach...
Zaberte, děcka, nepouštějte to! Vidíte to? Podívejte, i těžké OBAVY to dokáže udržet! Ta síť, v niž jsou uzly spojeny Boží dary lásky, odvahy, pokoje, radosti, naděje a jistoty nepraskla!

A teď tam naložíme to nejtěžší břemeno. Knihu, kterou si v batohu života nosí běžně dospělí – rodiče a prarodiče. NEJISTOTU A STAROSTI o práci, o zdraví, o rodinu. Pokládám ji na úplný vrch té hromady...

Všichni se podívejte! Celá ta obří hromada starostí, školních i dospěláckých, teď pluje ve vzduchu! Dokonce i tuhle největší váhu to uzvedlo!

Jak je to možné? Ty těžké věci, ty starosti, které do školy a do práce denně nosíme, z té sítě nezmizely. Neodčarovali jsme je pryč. Ale protože jsme ty Boží dary vytáhli ze dna, rozprostřeli a spojili je pevnými uzly k sobě unesou i tu největší váhu v mém a tvém batohu!

Pán Ježíš nám slíbil, že jeho břemeno netíží. Ne proto, že by ze světa vymazal písemky nebo starosti dospělých. Učitel a Mistr Ježíš nám dnes dává potřebnou a prospěšnou lekci na úvod nového školního roku ve školách v té škole Boží. Činí tak ve slovech: „Učte se ode mě“. Učte se tyto vzácné dary vytáhnout z batohu a spojit je navzájem uzly, kdykoli máte cosi těžkého, co vás tíží na duši. Někdy je to strach, jindy obavy, někdy zase nejistota --- každý z nás si tam smí doplnit tu svoji nejtěžší knihu v batohu, kterou do školy a do života nese.

„Moje břemeno je lehké a netíží“, praví Pán. Ano, když je i v našem životě podepřeno spojenou sílou těch darů, které nám do batohu přibalil dobrý Otec Bůh stejně tak, jako tehdy našemu bratrovi Ježíši: dar lásky, odvahy, pokoje, radosti, naděje, jistoty v jedné pevné síti.  A abyste si to pamatovali, po bohoslužbě si v dílničkách můžete vyrobit přesně takovýto pevný uzel ze stuh na svůj vlastní batoh, abyste na tu spojenou Boží sílu v darech z dna svého batohu pamatovali ve školní lavici i ve své práci.