Ježíšúv vjezd do Jeruzaléma. Pěkné kázání našeho praktikanta v kurzu laických kazatelů, bratra Jiřího Popeláře. 

Nejlepší učitel na světě ze zapadlé vesničky v Keni? Nejlepší z lidí. Když je však za učitele lidského ducha povzán Ježíš, dokáže toho ještě daleko víc, než ten nejlepší učitel z nás lidí. Na této bohoslužbě přijme k sobě jednoho dalšího učedníka ve svátosti křtu. 

Tabulky, čísla, statistiky a výkazy. Jak lehké je úspěch a neúspěch i sborovou práci hodnotit dle věcí, které zle změřit a hodit do tabulek? Dle stejných kritérií hledal krále i prorok Samuel. Bůh mu ukazuje naprosto jiný rozměr, jak hodlá účelně a dobře zbudovat budoucnost svého lidu: s pastýřem nízkým, nijak silným a statným, ale s bohatým srdcem. "Ty často hledíš pouze na to, co máš před svýma očima. Já však hledím na srdce". Nechť nás tato moudrá věta vede na sborovém shromáždění. 

Dnes uslyšíme příběh z Bible o jednom mladém muži, kterého strach a obavy paralyzovali tak, že se třásl beznadějí a neviděl řešení. Prorok Elíša – mistr Božích zázraků – se tehdy nemodlí za zázrak, aby strach a problém tohoto mladíka zmizel. Místo toho nejprve ujistí slovy: „Nemusíš se bát. Ač jsme dva, je nás víc než nepřátel. Celé nebe je teď s námi“ Pak místo o zázrak se modlí k Bohu jedinou divnou větou: „Pane, prosím, otevři mu oči, ať vidí.“

"Požehnám tě...staň se požehnáním". Takováto slova zaznívají Abramovi od Boha. Co se tím myslí? Jakou krásu v sobě ukrývá hebrejské slovo pro požehnání? 

Co je to půst? O čem je? Bible jej na mnioha místech spojuje s jedním zvláštním slovem, bez kterého by půst pozbyl smyslu. Právě toto slovo však má v sebe ukrytou krásu a poselství pravého půstu: plůstu který neomezuje a nezakazuje, ale přidává cosi zvláštního do mého a tvého života.  

 Můj a jeho. Přídavná jména, která denně používáme desítky krát. Jsou součástí našeho jazyka a nijak se nad nimi nepozastavujeme. Co se však stane, když nám prorok řekne, že my všichni jsme „Jeho?“, co se stane, když samotný Bůh řekne svými ústy: „jsi můj?“. Obyčejná slova se najednou stávají neobyčejnými: stávají se poselstvím i vyznáním nejdokonalejší lásky do našich životů. 

Roku 445 před Kr. je izraelský lid zhromážděn u hradeb Jeruzaléma s touhou v den kolaudace kamenných hradeb postavit ještě jednu hradbu: bez kamene, kolem jejich srdcí. Kněz Edráš vystoupí na lešení opřené o hradby a čte lidu knihu Zákona. Lid touží nechat Boha zbudovat hradbu kolem svých srdcí: hradbu Boží věrnosti, lásky a naděje. 

Jak jednoduchá dokáže být modlitba a přesto je tak těžké do ní nevkládat svá očekávaná řešení. Marie to zkusila stejně tak jak mnohdy my sami: s naléhavou prosbou i podsouváním svého řešení. Nepochodila: Ježíš má své způsoby a svůj čas a nenechá se manipulovat dokonce ani svojí drahou matkou. To však neznamená že situaci neřeší.