Historie sboru a jeho farářů

Stručná historie klobouckého sboru I. část - do roku 1932

kostel Protestantství ve zdejším kraji má hluboké kořeny. Již Jan Hus zde nacházel velkou podporu pro své reformačních změny. Vůbec Morava byla z velké části protestantská, např. v 16. a 17. století zde v Kloboukách téměř 100 let nepůsobil katolický farář.

Po Bílé Hoře (1618), byl český protestantismus poražen a došlo k útisku a pronásledování "kacířů" a pálení knih.

Protestanté se museli scházet tajně, ale přesto jejich víra přežila dlouhých 160 let a když v roce 1781 císař František Josef II. vydal Toleranční patent, který umožňoval evangelíkům přihlásit se veřejně a beze strachu ke své víře, byla to velká úleva, ale přesto zůstalo dost problémů. Evangelíci byli nazýváni akatolíky, matrika byla nadále na katolické faře.

Evangelické sbory mohly být založeny teprve tehdy, jestliže bylo alespoň 100 rodin, nebo 500 osob hlásících se k této víře. Kostely nepřipadaly v úvahu, povoleny byly pouze jakési modlitebny, jež nesměly být větší než běžné domy, tomu musela odpovídat i velikost oken a vchod nesměl být od cesty.

Zde v Kloboukách bylo povoleno zřízení sboru v říjnu 1782 - rok po Tolerančním patentu, přestože žádost přímo k císaři byla podána rok předtím. Potom následovaly peripetie a dlouhotrvající snahy o získání budovy. Ke shromážděním se členové scházeli ve stodole Jakuba Piláta. Teprve v červnu 1786 daruje císař sboru panskou budovu tzv. bednárnu. I kolem její přestavby se sbor potýká se spoustou problémů. V letech 1787-1788 byly provedeny pouze nejnutnější opravy.

Až v roce 1809 bylo započato s řádnou opravou, která stála sbor asi 5550 zlatých, bylo to v době Napoleonských válek, kdy bitva tří císařů proběhla vlastně na půdě sboru a kraj byl v důsledku vojenského tažení značně vydrancován a proto lze hodnotit čin klobouckého sboru jako ohromný.

Roku 1849 bylo vydáno tzv. provisorní nařízení, jímž se právní postavení evangelíků velice upevnilo. Roku 1857 byla v Borkovanech vystavěna 1. evangelická zvonice na Moravě. Také v Kloboukách vše spělo k pořízení zvonů (což umožňoval tzv. Konkordát), bylo rozhodnuto vystavět přímo věž, která byla dokončena v červnu 1861. Do ní byly usazeny celkem 4 zvony mistra Vojtěcha Hillera z Brna. Roku 1861 byl vydán protestantský patent, který konečně zrovnoprávnil postavení evangelíků a katolíků.

Josef Totušek

Narodil se 22. října 1808 na Českomoravské vrchovině v Pavlovicích u Jimramova. Jeho otec Josef pocházel ze starého selského rodu spravující celá staletí rodnou usedlost. Po středoškolských studiích v Komárně pokračoval ve studiu teologie pravděpodobně v Pápě a Debrecínu, případně Šarišském Potoku ( zde se studie rozcházejí).

tousek Ordinován byl v Jimramově superintendentem Opočenským 2. prosince 1832. Jeho první působiště bylo Veselí u Dalečína, kde byl 8 let. Stal se oblíbeným a respektovaným. Zde se také oženil s Kateřinou Hudcovou. Měl pět synů a dceru. Roku 1836 se jim narodil první syn Josef, jež se stal také farářem v Jimramově. Další syn Vilém působil jako ředitel cukrovaru na Ukrajině. Další děti - Karel, Emil, Kristína a Ludvík se narodili již v Kloboukách.

Roku 1840 byl Josef Totušek povolán do Klobouk, povolání přijal a koncem října 1840 nastoupil úřad. Byl to vynikající muž. Již v mládí, roku 1846, jako 36letý farář se stal seniorem západního obvodu superintendence moravské, což vzbudilo u starších farářů značnou nevoli.

Farář Totušek měl blízko k lidem, svou přístupnou a mírnou povahou si získal oblibu, za jeho působení se stala fara útočištěm, kam lidé chodili se svými problémy. Za jeho působení sbor kvetl.

14. září 1856 po dopoledních bohoslužbách navrhl farář Totušek svým členům sboru, aby si sbor opatřil zvony. Návrh byl nadšeně přijat a ihned započala sbírka na pořízení zvonů. Bylo také rozhodnuto postavit věž, do níž by se zvony umístily. Roku 1857 požádalo presbyterstvo o povolení ke stavbě. Ihned po vydání povolení 30. srpna 1860 bylo započato se stavbou a v červenci 1861 byla věž dokončena.

Josef Totušek přežil všechna tři období církevního života: toleranční, provisorium i období svobody. a vedl sbor v dobách plných převratů svým klidnýma rozhodným způsobem. Byl 26 let seniorem západního obvodu, 37 let klobouckým farářem a 25 let správcem kazatelovdovského ústavu. Jako školní správce byl často žádán o pedagogický a právní posudek ve školních záležitostech a jeho dobrozdání vynikají přesností a jasností. Mezi sborem a farou panovala za jeho působení vzácná shoda. Zemřel 31. března 1877 na zánět pobřišnice. Jeho poslední kázání na slova "Dokonáno jest" již nestihl přednést a vykonal to za něj jeho syn. Pohřeb Josefa Totuška se konal 3. dubna 1877 za veliké účasti evangelického i katolického lidu. Pochován je na klobouckém hřbitově.

Dr. Theol. Ferdinand Císař

cisar Jednou z velice význačných osobností jižní Moravy byl českobratrský evangelický farář, později superintendent moravský (nejvyšší představitel církve) Ferdinand Císař. Nebyl rodákem tohoto kraje, ale zde více než půl století žil, pracoval, byl vážen, ctěn a milován.

Narodil se 26. února 1850 v Čechách v Lelčicích pod Řípem. Jeho otec Antonín, který byl rolníkem a obchodníkem, byl, na svou dobu, velice vzdělaný. Ale nebyl to otec, který formoval duši malého Ferdinanda. Výchovu v útlém věku mu dal jeho strýc Josef Březina, učitel ve Velkém Újezdě, muž šlechetný a přísný. V 9 letech byl dán do Prahy do školy. Nejdříve české, pak německé. Začal studovat reálku, přešel na nižší gymnázium a po té na vyšší gymnázium evangelické do Těšína.

Rozhodl se pro studium bohoslovectví, které studoval ve Vídni, v Halle v Německu a v Edinburce ve Skotsku. Že i tam vynikal, o tom svědčí to, že jedna z písemných prací ke zkoušce vyšla tiskem. Ve 23 letech je už výpomocným kazatelem a 8. prosince 1874 uveden do úřadu kazatele ve Vanovicích u superintendenta J. Beneše. Koncem roku 1877 odešel do Klobouk u Brna, kde působil jako farář až do července 1922, i když během této doby měl mnoho nabídek, dokonce možnost stát se nástupcem profesora Seberiliho na bohoslov. fakultě ve Vídni.

Roku 1897 byl zvolen seniorem a 5. dubna 1899 superintendentem. Po odchodu do důchodu se F. Císař přestěhoval do svého domku v Kloboukách u Brna naproti kostela, zv. „vikárka“, v němž zůstal do 20. dubna 1926, kdy odešel do Prahy.

Náplň jeho života byla práce a jen práce. Byl farářem ve sboru klobouckém, k němuž patří 25 osad, z nichž nejvzdálenější je 25 km. A že tuto práci konal sám 7 let, je obdivuhodné. A přece měl ještě dost času k tomu, aby připravil ve dnech 19. – 23. září 1881 v Kloboukách slavnost na stoletou památku vydání tolerančního patentu. Vše řídil sám , i hosty do Anglie jel zvát osobně. A ne nadarmo, byl tenkrát v Kloboukách otec anglikánského arcibiskupa v Canterbury, člen parlamentu i s rodinou, předseda církve valdenské, mladý universitní docent T. G. Masaryk a další významní hosté. Ti museli být z Brna dopraveni povozy. Tato slavnost, zásluhou dr. Císaře, se stala slavností celé reformované církve na Moravě.

V dubnu 1883 pustil se farář Císař do stavby kostela a fary. Více jak 20 tisíc zlatých dostal z ciziny, 25 tisíc zlatých dali členové sboru. I to bylo veliké dílo. Potom se věnoval farář Císař záležitostem vedení a vzdělávání lidu. Byl výtečný řečník. Spojoval formu i obsah a to takovým způsobem, že jej směle můžeme počítat mezi nejlepší řečníky naší doby. Jeho řeč strhovala, ať mluvil na kazatelně nebo na řečnické tribuně. Zde mu byla k velkému prospěchu jeho mimořádná paměť. Proslovy i kázání si psal, aby zachoval čistou řeč a výrazy, ale mluvil vždy bez poznámek a papíru. Až do poslední doby se pilně připravoval. Téměř každé kázání nejdříve kázal v chrámu prázdném. Jeho paměť mu umožnila vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny ovládnout němčinu, angličtinu tak dokonale, že v těchto řečech dokázal kázat jako v mateřštině. Když byl povolán na slavnosti ženevské univerzity založené Calvinem, ovládl konverzační franštinu a měl tak krásný proslov ve řeči francouzské jazyce, že na sebe upozornil a univerzita ženevská ho poctila čestným doktorátem bohoslovectví. Paměť, řečnický dar a obrazotvornost tvořily z jeho řeči koncertní výstupy virtuosa, jemuž je možno, co stům jiným je nedostupno. Toto mu získalo věrné posluchače, kteří neopomínali jediné příležitosti, aby jej slyšeli, když někde jako slavnostní řečník mluvil. Svá kázání vydal tiskem a tak jeho slova pronikla i tam, kam on osobně nemohl.

Jako mladý farář psal mnoho do německých a anglických časopisů. Po celých 39 let byl spolupracovníkem časopisu „Hus“, vydávaného v Čáslavi, později v Praze. I v jiných časopisech jsou jeho články.

Od roku 1907 až do roku 1926 byl členem Moravské zemské školní rady. Superintendent Císař si vážil vzdělání, hluboké přátelství jej pojilo s ředitelem Úlehlem, s nímž skoro denně rozmlouvali o školských otázkách, když se jednalo o prospěch mládeže, anebo se zápasilo o svobodný rozvoj školy, vzdělání učitelstva a jeho postavení na veřejnosti.

Jan Odstrčil, farář, Hustopečsko 1928

Dr. Ferdinand Císař zemřel 14. června 1932. Jeho pohřeb byl rozdělen na dvě části. První se konala v Poděbradech ve čtvrtek 16. června o 1 hod. odpoledne. Vlastní pohřeb dr. Císaře se konal v sobotu 18. června v Kloboukách u Brna. Tam Císař působil, tam si přál býti pochován. Kloboucký sbor ukázal, jak vysoce si vážil svého bývalého faráře. Již před pohřbem prošlo na sta osob chrámem, kde byla rakev se zesnulým vystavena. Pohřeb sám byl ohromnou manifestací úcty, lásky, vděčnosti a naděje.

Vybráno z měsíčníku Hus, v červenci 1932